Odchod z pekla

Žena, která odchází od domácího násilníka, má za sebou průměrně osm neúspěšných pokusů o rozchod. Takže dnes několik rad pro lidi, kteří mají podobnou ženu ve svém okolí a netuší, jak jí pomoci.

Existují samozřejmě ženy, které přes veškerou poskytovanou podporu okolí ve vztahu zůstanu, v některých případech se nechají zabít nebo až do smrti žijí hluboce nedůstojným způsobem.

Na druhé straně spousta žen dokázala tyrana opustit a obvykle za tím stál nějaký podnět zvenčí.

Existuje více důvodů, proč je tak těžké z podobného vztahu odejít. Ať už jde o sílu zvyku, neschopnost představit si, že věci mohou fungovat jinak, a pak také výhrůžky z partnerovy strany. Násilník dokáže vyhrožovat pomstou, odebráním dětí, neplacením alimentů či ekonomickou likvidací. Odchází se opravdu hodně těžko.

Osobně mám zkušenosti s několika neziskovými organizacemi, které pomáhají ženám a rodinám postiženým domácím násilím, ale doporučit můžu pouze dvě: Rosu a Acorus pro děti. Ty ostatní pomoct nedokázaly, situaci naopak často jenom zhoršovaly.

Dnes pokud mám co do činění s domácím násilím, odkazuju okamžitě na Rosu. V problematice se výborně orientují, jednají profesionálně, klidně a racionálně. Argumenty, které používají, jsou logické. V dané chvíli je možná nechcete přijmout, ale později si na ně často vzpomenete. V Rose pomohou naprosto se vším, co je v jejich silách. Já jsme třeba měla požadavek, že ještě než začnu uvažovat o rozvodu, chci chodit na terapii, kde bych řešila své dětství. Terapii mi okamžitě zařídili.

Není dobré posílat jakoukoliv ženu do Rosy s tím, že jí tam pomůžou s rozchodem. Na místě je pouze říct, že jí můžou poskytnout pomoc s jejím vztahem. Ve vztahu s domácím násilníkem ostatně žádná žena šťastná není a být ani nemůže.

Pokud se podobně postižená žena nachází ve vašem okolí, je třeba s ní o dané situaci mluvit. Alespoň jednou, dvakrát. Můžete mít sice v tu chvíli pocit, že vaše upřímně míněná snaha je naprosto k ničemu, ale pokud se žena jednoho dne k rozchodu přece jen odhodlá, bude si velmi dobře pamatovat, kdo se jí pokusil pomoci a kdo jenom mlčel. Lidi, kteří jen mlčeli, jsem po rozchodu ze svého života zcela vyškrtla.

Poslední rada zní: nemá příliš smysl snažit se ženu přesvědčit k odchodu argumenty, jak špatně se jí ve vztahu žije a jak by se bez svého partnera mohla mít dobře. Po několika letech vztahu s násilníkem žena ztrácí jakýkoliv pojem vlastní hodnoty. Po určité době jí začíná být celkem jedno, zda ji její partner následující den zabije. Život stejně za moc nestojí a rozchod se jeví jako naprosto děsivá záležitost.

Čím déle vztah trvá, tím více se násilník dostává mimo realitu. Sám sebe vidí jako nadřazeného, úspěšného, přitažlivého jedince. Jenže život mu podobný obraz nevrací. Musí tedy najít někoho, koho obviní, že mu škodí a připravuje ho o věci, na něž má automatický nárok. Zástupnou obětí se stává ten, kdo je právě nejblíž po ruce, tedy partnerka. Odborníci by vám vysvětlili, že násilník si vlastně vybíjí vztek, který má sám na sebe, ale to vám v danou chvíli moc nepomůže. Násilný partner se nakonec obvykle dostane do pozice, kdy věří, že pokud partnerku zabije, musí ho každý soud osvobodit, protože snášet někoho, kdo druhému trvale a úmyslně škodí, prostě není možné.

Ze zkušeností vlastních i cizích můžu říct, že nejlépe fungují argumenty, které se netýkají přímo osoby dané ženy. Pokud má děti, je dobré poukázat na to, co jim hrozí, pokud ve vztahu zůstane. Ze synů se obvykle stavají domácí násilníci, z dcer oběti. Dále není od věci připomenout, jak se cítí lidé, kteří tu ženu mají rádi a vidí ji pravidelně zmasakrovanou, a jak moc by je bolelo, kdyby jednoho dne podobné řádění nepřežila.

Mně osobně pomohly argumenty týkající se dětí a pak vztah k člověku, o kterém jsem věděla, že by mu moje fyzická likvidace hodně ublížila.

Odejít od násilníka je jako přežít vlastní smrt. Ale pokud se s násilným partnerem rozejdete v České republice, čeká vás bohužel ještě několikaleté pokračování tohoto pekla.