Mýty spojené s domácím násilím

Je celkem pochopitelné, že člověk, který se osobně nesetkal s domácím násilím, o něm mnoho neví. Ohledně domácího násilí ovšem u nás nejsou informované ani neziskové organizace, OSPOD či soudy.

O Policii ČR se raději zmiňovat nebudu. Jestliže někdo dokáže napsat, že si žena za svá zranění mohla sama, protože násilníka vyprovokovala, pak to pravděpodobně není člověk, ale robot, kterému právě zkratoval obvod zodpovědný za vykonávání kognitivních a logických operací.

Možná nebude na škodu, když zde pro normálně uvažující a cítící lidi proberu několik témat, která se zvenčí dají interpretovat různým způsobem, ale lidé orientující se v oboru o nich vědí své.

1. Jak se ta žena mohla vůbec dát dohromady s násilníkem a tak dlouho s ním vydržet? Je normální?

V jedné organizaci zabývající se domácím násilím mi říkali, ať všude okamžitě hlásím, proč jsem neodešla hned po prvním fyzickém útoku. Radili mi, ať si vysvětlení klidně vymyslím, v opačném případě mě nikdo nebude brát vážně. Podobných knížecích rad jsem tam obdržela více. Pravdou je, že násilník nikdy neútočí na začátku. Počká si do příchodu situace, kdy se žena cítí bezmocná a má obavy odejít. U mě se první fyzický útok odehrál až po sedmi letech vztahu. Tehdy jsem byla na mateřské se dvěma dětmi a tak úplně jsem netušila, jak bych se s nimi zvládla uživit sama. Pro každou ženu může hranici představovat něco jiného. Pro některou sňatek, pro jinou koupě společného bytu. Závěr této skutečnosti je dost smutný: po dobu, kterou chce, se násilník dokáže ovládat.

2. Ta žena si za domácí násilí mohla tak nějak sama. Byla příliš samostatná (domácí puťka), nevěnovala se domácnosti (neuměla nic jiného než stát u plotny), měla milence (věnovala se jenom dětem).

V Rose mi kdysi řekly jednu úžasnou věc: je úplně jedno, jaká násilníkova partnerka je. Bít bude naprosto každou. Může jít o ženu vyučenou nebo vysokoškolačku, blondýnu, brunetu, tlustou, štíhlou, ošklivou, hezkou. Násilník má v první řadě problém sám se sebou, a aby si vylil vztek, vezme zavděk jakoukoliv partnerkou.

3. Násilník je navenek odporný člověk, jehož jediný koníček představuje bití manželky.

Tak žádný násilník nebije partnerku dvacet čtyři hodin denně. To by ani fyzicky nezvládnul. V životě každého násilníka se objevují chvíle, v nichž alespoň vzdáleně připomíná lidskou bytost. Proto se dají najít momenty, kdy se Josef Němec choval relativně normálně. Navíc agresor potřebuje být okolím uctíván, oslavován a obdivován. Svoji pravou povahu ukazuje zásadně jen doma. Znám případ alkoholika, který byl ve své domovské obci poměrně známou postavou. Tak nějak všichni v jeho okolí věděli, že bije svou ženu. Nelitovali tu ženu, jak by se snad dalo očekávat, ale násilníka, který všude tvrdil, že mu manželka zničila život a že málokdo vytrpěl tolik jako on.

4. Násilník může najít partnerku, která mu vytvoří takové rodinné prostředí, v němž dokáže být šťastný. Pak přestane používat domácí násilí.

Když muž opakovaně použije fyzické násilí vůči ženě, můžeme bez obav říct, že není úplně psychicky v pořádku. Tato porucha má celou řadu doprovodných jevů. Násilník se během svého života zmítá mezi těžkými komplexy méněcennosti a pocitem, že je nadřazený všem ostatním lidem. V jeho představách by ho měli všichni obdivovat a oslavovat. On není na světě proto, aby plnil nějaké povinnosti či zabezpečoval rodinu. Jeho ideál partnerky představuje žena, která mu bude bez přestání lichotit, starat se sama o domácnost a o děti, vydělávat peníze, tolerovat mu nevěry a další druhy zábavy. Jenže když takovou ženu najde nebo ji do takové pozice dotlačí, začne se vedle ní cítit jako nula. Řada lidí nechápe, proč Boris Ingr fyzicky napadal a zavraždil Simonu Monyovou, když měl vedle ní naprosto pohodlný život, každý měsíc dostával sto tisíc v podstatě za nic a peníze pak utrácel s prostitutkami.

Násilník trestá svoji partnerku v zásadě ze dvou důvodů: buď že mu nedokáže zajistit standard, jaký si pro sebe představuje, nebo naopak protože to dokáže a on si vedle ní připadá jako ubožák.

5. Násilník může být špatný partner, ale dobrý otec.

Nebudu rozebírat konkrétní povahové rysy, které jsou domácím násilníkům vlastní: bezohlednost, sobectví, sebestřednost, neschopnost empatie a soucitu. Stačí jen uvést, že se děti učí v první řadě nápodobou. Agresor nikdy nevydrží dlouho sám. Potřebuje ženu, na níž by mohl parazitovat. V dnešní době, kdy existuje řada internetových seznamek, je pro něj obzvlášť lehké ulovit nějakou vdavekchtivou dámu a znovu roztočit kolotoč domácího násilí.

V jedné organizaci zabývající se domácím násilím mi říkali, že české soudy, pokud jde o péči o děti, vynesou až na výjimky rozsudek, který si přeje agresor. On si nejčastěji přeje střídavou péči. Když ji vysoudí, přestane se o děti starat, ty bydlí nadále u matky, zatímco si otec pro sebe zajistil, aby nemusel platit žádné výživné. A matka raději mlčí, protože už celou tu soudní hrůzu nechce absolvovat znovu.

6. Na závěr doplním, že násilníka nemůže absolutně nikdo předělat či změnit. Pro změnu se musí rozhodnout on sám, a pak ho čeká absolvování náročné terapie. Jenže takových, kteří by dokázali k podobné sebereflexi dojít, nejsou procenta, spíš jen promile.