Jazyková výuka

Už delší dobu mám svůj osobní názor na výuku česky nehovořících zahraničních studentů. Tento názor je ovšem pro české ministerstvo školství značně exotický.

Domnívám se totiž, že každý takový žák by měl nejprve povinně absolvovat jazykový kurz a složit zkoušku z alespoň základní znalosti českého jazyka. Teprve pak by měl být vpuštěn do třídy plné rodilých mluvčích.

Plně soucítím se všemi, kteří obdrželi ukrajinské žáky bez jakékoliv jazykové přípravy. Plně soucítím i s těmito žáky. Osobně jsem sice studenty ukrajinské národnosti nevyučovala, ale zato jsem svého času obdržela partu česky nehovořících Japonců.

Na konci roku mi zástupkyně pro teoretické předměty sdělila, že mi příští rok do třídy přibude pět cizinců, kteří neprošli absolutně žádnou jazykovou přípravou. Zeptala jsem se jí, zda má nějaké poznatky či požadavky ohledně jejich výuky. Odpověděla: „Musíte doufat, že nenastoupí všichni.“

Člověk občas pochopí mentalitu jiného národa, až když ho osobně pozná. Dnes můžu konstatovat, že výdrž a disciplinovanost Japonců obdivuju. V té době se na škole už rok vyskytovala jedna japonská studentka. Její spolužáci se s ní pokoušeli domluvit anglicky, ale ona v tomto jazyce neuměla ani pozdravit. Obdobně vypadala i její znalost češtiny.

Dívčina, která se celou dobu sympaticky usmívala, byla vláčena po škole jako medvěd a ještě po roce nebyla schopná komunikovat ani o základních provozních záležitostech. Její spolužáci ji vždy kamsi dovedli a ona plnila zadané úkoly. Byla například schopná se naučit na zkoušku z dějin tance a baletu. Naučila se text zpaměti, aniž by rozuměla jednomu jedinému slovu. To je disciplinovanost, o níž se nám Čechům může jenom zdát.

Její češtinářka, která v té době brala ve třídě starověkou literaturu, se rozhodla půjčit jí sluchátka, ve kterých mohla japonská dívčina poslouchat české texty. Na poradě vznesla učitelka návrh, zda by nebylo možné využít šablony a financovat z nich jazykovou výuku pro žáky z cizích zemí. Ředitel oponoval, že u šablon se musí vyplňovat mnoho papírů, jemu se do této práce nechce, a pokud má češtinářka nějaký problém, je ochoten zapůjčit Japonce svá vlastní sluchátka.

Stejná učitelka mi navrhla, ať Japoncům sdělím, že si mají koupit jazykovou učebnici v zemi svého původu. Konstatovala jsem pouze: „Na záchod je možná dostrkat zvládnu, ale jak mám sdělit žákům, kteří neumí česky ani anglicky, že si mají koupit učebnici v zemi svého původu, to opravdu netuším.“

Prvního září jsme čekali na příchod našich nových posil. Japonci se ovšem nedostavili. Měli jsme oprávněné obavy, zda se zvládli zorientovat v pražské dopravě a náhodou je někde nepřejela tramvaj. Přece jen ty japonské klikyháky vypadají úplně jinak než české písmo. Japonci se naštěstí pouze zdrželi na cestě do Evropy a po několika dnech šťastně dorazili. Vyšlo ovšem najevo, že se například domnívají, že pražská MHD je zdarma, nebo tak úplně netuší, jak u nás vypadá zdravotní pojištění.

V hodinách českého jazyka jsme právě probírali epos o Gilgamešovi, takže jsem svým žákům zadala úkol, aby se japonským studentům pokusili neverbálně vysvětlit, že jejich účast v hodinách není tak úplně nutná. Jedna studentka prohlásila: „Moje maminka je ředitelka v mateřské škole a tam mají k cizojazyčným studentům asistenty.“ Moje reakce zněla: „Asistenty?“ a pak už jen následoval nekontrolovatelný záchvat smíchu.

Ve volném čase jsem obcházela státní jazykové školy a některé kulturní instituce. Nakonec jsem získala přihlášky na kurz, který mohli Japonci v podvečerních hodinách v pohodě navštěvovat. Do školy jsem přinesla různé zajímavé informace, které zaujaly především kolegyně taktéž postižené příchodem cizojazyčných žáků. Jedna z nich ten rok obdržela česky nehovořící Španělku. Konstatovala jsem: „My vlastně dokážeme vyučovat jakéhokoliv žáka. Tímto způsobem bychom mohli vyučovat i Hotentota, který právě dorazil z pralesa.“ Jedné z kolegyň jsem předala užitečné informace za slib, že přesvědčí ředitele, aby donutil Japonce chodit do té jazykovky. Tak se i stalo a moji Japonci byli jediní cizokrajní žáci, kteří měli jazykovou školu jako povinnou součást výuky.

V září jsem si v klidu relaxovala s tím, jak se mi to všechno hezky podařilo zvládnout. Jenže člověk by neměl nikdy usnout na vavřínech. V půlce října totiž následoval další lockdown kvůli koronaviru. A Japonci tudíž přestali do té jazykové školy docházet. Japonští žáci měli jakousi koordinátorku, která mi celá nešťastná psala zprávy typu: „The hedmaster is always so busy and he can’t speak English...“ Takže naše jazyková vybavenost byla následující: Japonci nemluvili česky ani anglicky, koordinátorka nemluvila česky, já jsem nemluvila japonsky a ředitel školy neuměl anglicky.

Nakonec vše pravděpodobně skončilo stížností z japonské strany, koordinátorka byla odvolána a já jsem od vedení školy dostala úkol: osobně naučit Japonce česky tak, aby se do půl roku zvládli domluvit o veškerých provozních záležitostech. Pro podobné situace mám jednu ustálenou větu: „Jsem schopná česká učitelka, naučím se všechno.“

Sešla jsem se s učitelkou z jazykovky a během jedné hodiny jsem dostala nalejvárnu na téma, jak se vyučuje čeština pro cizince. Obdržela jsem tip na učebnici i základní pedagogické metody a postupy. Bylo mi jasné, že musím jít přes angličtinu, protože Japonci možná najdou na internetu slovníky, které překládají z japonštiny do angličtiny, ale těžko budou hledat něco, co tlumočí mezi japonštinou a češtinou. Zpracovala jsem základní gramatické přehledy a vyráběla cosi jako Duolingo na quizziz.

Za půl roku se Japonci byli schopní domluvit o veškerých provozních záležitostech. Mluvili dokonce v celých větách. Žádný jiný národ by to transferem přes angličtinu nemohl zvládnout.

Tož jde to i takhle. Ale nebyly by přece jen lepší ty povinné jazykové kurzy?