Domácí násilí a vzdělání

Náš nejslavnější učitel Jan Amos Komenský chápal vzdělání nikoliv jako samoúčelnou záležitost, ale jako prostředek k nápravě lidstva a ke zlepšení životních poměrů.

Pokud něco nesnášel, pak „učence“, co pouze přežvykovali knihy, zakládali si na množství faktografie, kterou obsáhli, aniž by z ní dokázali vytěžit cokoliv užitečného.

K nápravě situace v České republice, pokud jde o domácí násilí, by nejspíš také přispělo lepší vzdělání příslušných institucí, které se danou problematikou zabývají. Jenže někdy člověk neví, kdy se skutečně jedná o nedostatečné vzdělání a kdy pouze o neochotu řešit problémy a vykonávat poctivě svoji práci.

Pro identifikaci domácího násilníka by přitom stačilo několik málo skutečností, které by složené dohromady daly obraz potenciálně vysoce nebezpečného člověka.

1. Všechny agresorovy partnerky byly a jsou duševně nemocné.

Násilník se pak ocitá znovu a znovu v situaci, kdy jsou jeho psychiatricky těžce nemocné bývalky ponechány na svobodě, ačkoliv by měly ležet nadopované léky a přikurtované k posteli v Bohnicích. Můj ex například psal různým institucím následující varování: „Manželka předstírá, že je normální.“ Stejným institucím posílal i seznam psychiatrických diagnóz, které mi sám stanovil. Bylo jich asi dvacet. Když odesílal tyto zprávy, dával mě vždy do kopie, abych si mohla počíst na téma, jak je možné, že už dávno neležím v psychiatrické léčebně na uzavřeném oddělení.

U soudu, který rozhodoval o svěření dětí do péče, expartner požadoval, abych absolvovala psychiatrické vyšetření. Soudce mu to bez mrknutí oka umožnil a já jsem musela posudek zaplatit. České soudy jdou bohužel násilníkům téměř vždy na ruku. Nikoho nezarazí, že údajně těžce psychiatricky nemocná osoba dochází do náročného zaměstnání, kde nemá žádné problémy s žáky ani kolegy, vodí děti na kroužky, vede domácnost atd.

2. Po odchodu od násilného partnera čeká ženu stalking. Stalking, který následuje po rozpadu vztahu, téměř vždy ukazuje na předchozí domácí násilí.

3. Násilníkova rodinná situace. Ne vždy, ale rozhodně často probíhalo domácí násilí už v původní rodině a agresor pouze přejal zvyklosti svých rodičů.

4. Způsob komunikace. Jak říkala už moje právnička, normální člověk dokáže smysl svého sdělení vměstnat do pěti řádků e-mailu. Jestliže někdo ve stejné situaci sepíše třístránkovou slohovou práci, normální není.

Pokud by příslušné instituce plnily svoji práci, musel by je způsob komunikace mého bývalého partnera zarazit. Myslím, že tady šlo skutečně pouze o neochotu řešit problémy a snahu vyhnout se jakékoliv námaze. Násilník pravidelně rozesílal mnohastránkové e-maily, v nichž kromě psychiatrických posudků nabízel i pohled na svoji vlastní osobu. S oblibou popisoval, jaký je skvělý člověk a otec a e-maily doplňoval svými selfíčky. Nevěřím, že se na světě najde člověk, který je schopný toto považovat za normální. Když už bylo nejhůř, četli jsme si ty slohové práce společně s kamarádem a on říkal, že je jednoho dne vydá pod názvem Šílencovy sebrané spisy.

Nevzdělanost zaráží obzvláště u neziskových organizací, které mají téma domácí násilí v rodině a mezi partnery přímo v popisu práce. Zajímalo by mě, jaké jsou vlastně kvalifikační předpoklady pro pracovnice daných institucí. Obávám se, zda to není studium gender problematiky na Filozozické fakultě Univerzity Karlovy, zakončené diplomovou prací na téma Monology vagíny.

Nevzdělané jsou tyto dámy bohužel často až tak, že škodí samy sobě. Dokladem může být zejména paní, která se zamilovala do mého ex a falšovala kvůli němu závěrečnou zprávu. Pokud by dané problematice rozuměla, pak by musela vědět, že by ji v takovém vztahu čekalo stejné, ale pravděpodobně ještě horší násilí než mě.

Na závěr dodám zajímavý zážitek, kdy jsem volala do neziskové organizace, která se zabývá pomocí obětem trestných činů. Informovala jsem je, že jsem momentálně obětí dost hrozného stalkingu a Policie ČR odmítá cokoliv řešit. Žádala jsem o radu, co mám dělat. Ta paní na druhém konci linky mi řekla: „Víte, já opravdu nevím. Zeptete se svojí právničky.“