Co dál?

V historii se objevila řada zajímavých osobností. Pro mě osobně je nejvíce inspirující Charlotta Masaryková, manželka našeho prvního prezidenta.

Charlotta přišla do českého prostředí jako silně věřící žena, pro niž morálka představovala absolutní hodnotu. Nikdy by neudělala nic, co by bylo v rozporu s jejím svědomím, nikdy by nedokázala mlčet k cizím problémům, ani kdyby se jí osobně netýkaly.

Její přístup ke světu byl takový, že za nás naše problémy nikdo nevyřeší. Nemůžeme čekat, až přijde někdo, kdo nás bude litovat, bojovat za nás či kdo nás spasí. Konkrétní aktivita leží vždycky na naší vlastní osobě. Vždy se dá udělat alespoň něco. Něco malého, ale přece jen. Nikdy nemůžeme říct: „Tak s tímhle už nemůžu dělat absolutně vůbec nic.“ Začneme-li něčím malým, třeba se jednoho dne dočkáme, že to malé vyústí v cosi velkého, co pohne celou společností.

Jednou z věcí, kterou jsem mohla udělat, bylo napsat seriál o domácím násilí na blogu iDNES. Další cesty si musím postupně naplánovat. Sama sebe řešit nemůžu, protože nejsem schopná vypovídat. Nedokázala bych znovu vypovídat ani na policii, ani u soudu. Už to nejde. Musím se zaměřit na boj s lidmi, kteří škodí ženám postiženým domácím násilím.

Před dvěma lety jsem poslouchala podcasty iniciativy Pod svícnem. Jedná se o organizaci, která se zabývá skutečností, že v České republice znásilnění a domácí násilí nejsou trestnými činy a končí v lepším případě podmínkou pro jejich pachatele. Vyjádřily tehdy přání, že by chtěly, aby s nimi spolupracoval prezident republiky. Napsala jsem tedy přímo prezidentu Petru Pavlovi s žádostí, zda by se mohl s touto organizací spojit. V dopise jsem vylíčila, čím vším jsem si já a další ženy musely projít. Zda moje snaha přinesla nějaké ovoce, netuším.

Na inciativu Pod svícnem jsem adresovala svoji prosbu, že bych se chtěla aktivně připojit k pomoci ženám, které zažily domácí násilí a mají podobné zkušenosti jako já. Reakce mě bohužel zklamala, vyžádaly si ode mě rozsudky, ale jako člověk jsem je asi příliš nezaujala. Žádnou nabídku, kde bych mohla konkrétně pomáhat, jsem neobdržela. V nejbližší době bych se na ně chtěla obrátit s žádostí, zda by se mohly pokusit sestřelit toho soudce, který týraným ženám škodí, kde jen může.

Chtěla bych znovu kontaktovat organizaci, která se zabývá domácím násilím v rodině, sejít se s ředitelkou a zeptat se jí, jaká opatření přijala, aby se její pracovnice nadále nezamilovávaly do klientů-domácích násilníků.

Chystám se požádat školského ombudsmana, aby navštívil základní školu, kam docházejí mé děti, a pokusil se vyřešit příšernou situaci, která tam nastala.

Možná ještě jednou navštívím Rosu a znovu jim poděkuju za všechno, co pro ženy postižené domácím násilím a českým právním systémem dělají. Děkovala jsem jim sice už několikrát, ale myslím, že v daném případě toho nikdy není dost. Pokud by si někdo zasloužil státní vyznamenání za práci pro české občany, pak jsou to právě tyhle ženy.

Rozhodně bych si ještě někdy měla stěžovat na policejního úředníka, který napsal, že jsem si za všechna zranění mohla sama, protože jsem manžela vyprovokovala, a dále uvedl, že můj bývalý má právo jako IT odborník spravovat na dálku můj počítač. K tomu si neodputím jeden vtípek. Když dnes nějaký hacker vykrade banku, tak se vlastně podle Policie ČR nejedná o trestný čin, protože on má jako IT odborník právo spravovat na dálku bankovní servery.

Tímto končím seriál o domácím násilí. Pokud se ještě někdy na toto téma ozvu, pak pouze proto, abych uvedla, zda se mi některý z mých cílů povedlo realizovat.

Na závěr předkládám petici, která by mohla v budoucnu usnadnit život ženám, co si prošly domácím násilím:

Odkaz