Provence nádherné místo, ale já chci domů!

Příjezd do Provence byl za silného deště, což rozhodně nebylo milé. Z levandulových polí, jsme viděli jen fialové čmouhy a orientovali se spíše podle vůně. Doufala jsem, že ještě nějaké potkáme, než pojedeme domů. 

Jak v tomhle  nečase postavíme stan? Vždyť promokne, sotva ho vyndáme z vaku. Počasí nám nehrálo do karet.

Oblast kolem Verdonu, jak jsme zjistili o několik dní později, prostě přitahuje déšť a bouřky. Nebyl čas na hrdinství a tak jsme hned první noc v Provence vzali v kempu mobilheim. Vyšel nás na dvojnásobek, co by bylo za stan. No tenhle luxus si nebudeme moci dovolit příliš často.

Zbytek noci už pokračoval v suchu. Hned na druhý den, jsme vyrazili na velkou průzkumnou výpravu, kolem řeky Verdon. Na cestu nám svítilo sluníčko a dokonce jsme se orientovali podle rozcestníků. Překvapila nás cedule upozorňující na náhlé povodně a utonutí, tak jsme se jí zasmáli a šli dál.

Chvílemi, kdy se cesta táhla hodně nad vodou, mě popadala hrůza. Tohle nemám ráda, jak je pode

mnou voda, tak panikařím. Ale snažila jsem se to nedat najevo a šla dál. Zdolali jsme pochybný mostek přes řeku a začali si všímat prvních mráčků. Zároveň nám přišlo divné, že už jdeme takovou dobu a pořád nejsme u odbočky. Zapnula jsem proto měření trasy ve svém mobilu a šlo se dál.

Pár posledních fotek za sluníčka a pak se velice rychle zatáhlo a byly slyšet první hromy. Přemluvila jsem J., abychom se otočili a začali vracet. A ještě že! Během pár následujících okamžiků, pro nás začaly scény jako z hororu. Intervaly mezi bleskem a hromem se dramaticky zkracovaly, až byla bouřka přímo nad námi.

J. mě upozornil, ať si rychle vypnu telefon, protože by mohl přitahovat blesky. Zároveň mi vynadal, že mám tendenci jít rychle, až skoro popobíhat, což se v bouřce nesmí. Do toho začal veliký slejvák. Poprvé v životě, jsem měla promoklou softshellovou bundu. Nemohla jsem tomu celému nějak věřit a připadala si jak ve zlém snu.

Cesta se ztratila pod přívaly deště a já pochopila výstražnou ceduli o utonutí. Stačilo jít jen proti proudu valícího se potoka, což byla naše původní kamenná cesta. Blesky doslova práskaly kolem nás a já myslela, že tohle je naše naposledy. Bála jsem se o J., bála jsem se o sebe a chtěla jsem domů.

Když jsme dorazili k hlavní silnici, skupinka mladých lidí z autobusu, vystoupila a vesele skákala a mávala na blesky. Rychle jsme se jim vyhnuli, protože nám bylo jasné, že přesně tohle blesky přitahuje…

Dorazili jsme do auta, promoklí na kost a vydechli si, že jsme v bezpečí. Podařilo se mi vnitřkem auta propracovat do kufru a ulovit suché oblečení. Chvíli jsme seděli a přemýšleli co dál. V tomhle zase stan nepostavíme. Navíc nám došly zásoby a tak jsme měli hlad jako vlci.

Padlo rozhodnutí, že se zkusíme vrátit do nedalekého městečka a ulovit něco k jídlu. Nebudu ani psát o příšerných úzkých silničkách nad propastí, kterými jsme se museli k městečku propracovat. Po naplnění žaludku začalo být všechno trošku optimističtější. V nejhorším budeme spát v autě. A dokonce jsme na dvě hodinky usnuli, jenže jak se nedají pořádně natáhnout nohy a narovnat záda není to ono.

Déšť se zmírnil, takže jsme vyrazili do dalšího kempu a zkusili svoje štěstí tam. Paní na recepci už zavírala, ale ještě nás vzala, „wow to bylo o fous“. Teplá sprcha a wc, to bylo první, co mě po postavení stanu zajímalo a obojího se mi v kempu dostalo. A takhle začalo naše dobrodružství.