Vstát z popela,začít nový život po padesátce - první pokroky

Křídla sice ještě nemám, ale chvílemi  se dokážu i lehce vznášet!  Poctivě jsem si přečetla celou diskuzi, všem děkuji. Na radu některých blogerů se snažím nefňukat a nelitovat. Taky jsem přečetla knihu od Jeronýma Klimeše Manželé a rozchody, byla jsem u psychologa, dokážu už trošku plánovat, třeba dovolenou. Skutečnost je ale taková, že jednou jsem dole, jednou zhruba uprostřed. V údolí slz ale žiji pořád.

Jsou otázky, které se usadily v mém podvědomí, vystupují tehdy, když o ně nejmíň stojím. Nedokážu na ně odpovědět a jsou to právě ony, které mne znova a znova vrací do pekel, tedy do popela. 

Proč se to stalo? Kde jsem udělala chybu? Dalo se tomu nějak předejít? Jaký je vlastně manžel člověk?

Otázky vlastně spolu souvisí, jen odpovědi jsou v různou dobu různé. Záleží na tom, v jakém jsem rozpoložení. Že je to divné? Není, protože i odpovědi jsou takové, jaké je chci/nechci slyšet. Ale k těm pokrokům.

Knížka  - dověděla jsem se, že rozchody procházejí několika fázemi, já jsem na začátku fáze třetí. O první fázi mne manžel okradl - tou je totiž krize -  jenže tu jsme neměli. V této fázi je možnost návratu partnera největší. Takže jsme vlítli přímo do druhé fáze, to jsem se dověděla, že odejde.  I když jsem v knize četla  vše, vnímala jsem více ty pasáže, které popisovaly, co jsem chtěla slyšet. Tedy ty, které dávaly naději, dokázaly povzbudit.  Mohu se těšit na fázi čtvrtou, kdy by měl manžel prokouknout, tedy všimnout si, co rozchodem ztratil. Možnost návratu je možná. Ale budu to chtít ještě zpět? Možná je to slabost, ale teď bych ho ještě  brala, asi bych dokázala zapomenout, i když ne odpustit.

(Když jsem se manžela ptala, proč dva roky vztah tajil, proč jsme to nemohli řešit v začátku - první fáze, dostalo se mi odpovědi, se kterou se stále špatně vyrovnávám. "Proč bych to dělal, mě se to líbilo, nechtěl jsem o to přijít"). 

Další pokrok , který jsem u sebe  zaznamenala,  je vztek.  Moje první negativní emoce.  Ve světlých chvilkách vidím manžela jako sobce, který šel tvrdě za svým,  zahodil rodinu, pro kterou jsem si myslela že žije.  Jako lháře, který  se více jak dva roky  přetvařoval a vlastně mě zneužíval. Pravda, já o tom neměla ani tušení, takže to nijak nebolelo.

Byla jsem u psychologa. Když jsem tam šla, měla jsem žaludek jak na vodě. Nevěděla jsem, co mohu očekávat, bála jsem se neznámého. Sezení ale probíhalo věcně, většinou jsem hovořila já, svým pohledem jsem se snažila popsat, jak to vidím. Asi proto, že to byl profesionál a pro mne neznámý člověk, dokázala jsem říci mnohem více, než bych tušila. Popsala jsem i situace, na které nejsem právě hrdá. Poodhrnula jsem temnější kouty své mysli.  Když manžel odcházel, řekla jsem mu, že mu nic špatného nepřeji, ale dobrého také ne.  Upřesnila jsem si to . Přeji mu, aby prožil to, co já. Tu bolest, beznaděj a ztrátu iluzí. Od paní doktorky jsem dostala domácí úkol - zaměřit se na sebe, dělat vše, co si myslím, že je pro mne dobré, že mi pomůže.

Jsem tedy ve stavu hledání.  Hledám sama sebe,  abych se mohla vzít za ruku a prošla vším úskalím, abych mohla být na sebe zase pyšná. Abych se zase dokázala smát.Abych ...