A k čemu mi to bude vlastně dobré?

Včera jsem v rádiu na F1 poslouchala diskuzi, zda musí mít učitel vysokoškolský diplom. Závěr byl podle mne dost ohromující -  polovina lidí si myslí, že to není nutné.

Hodně se mluví o školství, co vylepšit , jak pracovat s dětmi, od kdy do nich hustit informace, kam směřovat a kdo je ten povolaný, aby nás přes všechny svízele dovedl na správnou cestu.

Předem upozorňuji, že nepracuji ve školství a jsem vysokoškolačka s technickým vzděláním.  Z oné výše vzpomínané diskuze na F1 taky vyplynulo, že lidé s vysokoškolským titulem jsou "divní". Bylo toho napovídáno hodně, samozřejmě jinými slovy, ale závěr mě přece jen šokoval. Polovina posluchačů onoho rádia, možná i více, si myslí, že učit dítě nemusí pouze učitel, tedy myslím toho, kdo se systematicky k tomuto povolání vzdělává, tedy navštěvuje pedagogickou fakultu, učí se učit, skládá zkoušky a v rámci praxe i učí. Nabízí se tedy základní otázka: Proč jsou  vlastně Pedagogické fakulty?

Souhlasím s tím, že kvalita učitele je především v jeho osobnosti, v jeho morálce a taky v lásce k vědění a dětem. Na vysoké škole se naučí, resp. by se měl naučit, jak informace přijímat, zpracovat a předat dále. Naučí se hodně o dané problematice, ať už je to český jazyk, zeměpis, biologie. Dost dobře nechápu názor, že stačí něco vědět a můžeš učit. Samozřejmě je vítaným zpestřením a obohacením výuky setkání s nějakým odborníkem, mistrem ve svém oboru. Ale osobnost učitele je nezastupitelná.

Jsou učitelé dobří a špatní,  pravda je, že špatný učitel, i kdyby byl v menšině, vrhá stín na toho nejlepšího. A nejlepší učitel z pohledu dětí je ten, kdo je kamarádský, spravedlivý, moc neoběžuje domácími úkoly. Až v pozdějším věku si začínají vážit i toho, kdo naučí. A jsme opět u toho. Jako rodič bych přece jen více důvěřovala učiteli, který obor skutečně vystudoval, než tomu, který možná zdá onu problematiku, ale nemusí vždy podat informace tak, aby byly uchopitelné dětskou myslí. Ano, nabízí se opět otázka. A vystudovaný učitel to umí?  Měl by. A pokud ne, měl by se to naučit nebo se věnovat jiné činnosti.

Hodně se také mluví o formě učení. Mám tři syny, s větším věkovým odstupem. Takže mohu porovnat školství dříve (před rokem 1989) a nyní. Starší klucí prošli částečně drilem encyklopedických informací,  nejmladší, student gymnázia, má již lehce pozměněný styl výuky. Zastávám názor, že mozek dítěte je jako nepopsaná tabule. To, co se tam napíše, tam v nějaké podobě částečně také zůstane. Informace může být zpracována dál nebo se jen uloží v "zásuvce", kde čeká, až na ní přijde řada. V době internetu si lze hodně věcí vyhledat. Jenže když nebudu mít nějaký základ, třeba ve formě nadbytečných encyklopedických znalostí, nebudu umět informace vždy správně aplikovat a využít k prospěchu svému.

Ráda se učím a dovídám něco nového. Hodně čtu, sleduji různá média, pozoruji přírodu a vůbec dění kolem sebe. Uspokojuje mne to. Před časem jsem s dětmi (již dospělými) hrála hru Svět, kde se odpovídá na vůzné otázky. A podle úspěšnosti odpovědí se postupuje dál. Nevím už přesně, co to bylo za otázku, kterou syn nevěděl. Podle mne to ale patřilo k jakémusi "základnímu " vzdělání, něco, co by mělo být všeobecně známé.  Jenže syn se zeptal: A čemu by mi to bylo?

K ničemu synu, ale věděl bys, znal bys a byl bys bohatší o informace. Obávám se, že jsem trošku otevřela Pandořinu skříňku. Opravdu si myslím, že jakákoliv informace je potřebná, i když si ji schovám na potom, že by děti měli učit vzdělaní učitelé, kteří svůj obor řádně vystudovali a ukončili. I když nemají patent na rozum. Jenže kdo ho má?