Večírkové historky

Jsem introvert, s občasnou extrovertní náladou, která nastane cca jednou za rok, a protože je čas večírků, uspořádám dnes slovní večírek. Přeji příjemné pobavení! Zároveň otevírám možnost pro Vaše články s historkami.

Zdravím Vás,

obdivuji články, které jsou v podstatě pozvánkou do intimního života pisatelů. Já preferuji o svém soukromí příliš nepsat, avšak dnes bych se ráda podělila o dvě historky z historie mého života. Měla jsem je přichystané pro případ večírků a naprostého ticha ze strany druhé, jež baží po veselých historkách.

Čichám, čichám člověčinu

A tak se občas stane, že potřebuji doma opraváře, nebo že ke mně zavítá pan plynař. Nejsem typ ženy, který by opraváře, nebo plynaře apod. přivítal v domácnosti v ležérním oblečení, popřípadě vůbec žádném. To, že se to občas děje, mi z obou stran pár lidí dosvědčilo. Zde nebudu dodávat přesněji kdo, protože by mohl mít malér. Já naposledy úplně netušila, co vlastně na sobě mám oblečeno, ale během inkriminované návštěvy, jsem měla možnost tuto skutečnost dopodrobna zjistit.

Já si plynaře představuji jako pána ve středních, či malinko pokročilejšího věku, a tak nějak jako chlapa, který se o sebe moc nestará, hlavně když je v práci. Ono samotné slovo plynař již vybízí k zavánění, teda mně tohle slovo hodně vybízí. Ten, kdo však zaklepal na vrátka, byl, jak se dnes říká hipster. Nejsem moc na škatulky, ale tento muž se dá k hipsterům lehce zařadit, posuďte sami: Pěstěný muž, ani málo, ani hodně, pěkný, nikoliv do očí bijící, vous, hezké oblečení a navíc pán voněl! Směs vůně s jeho kůží tvořila dokonalou harmonii. Možnost očichání přišla ve chvíli, kdy se ke mně naklonil a do očí mi řekl: „Dnes nic neuniká, jste v bezpečí.“ Mně nenapadlo nic jiného, než se usmát a říct: „Ano, jak kde.“ A ač mám už něco po čtyřicítce, červenala jsem se, jako se červená rajské jablíčko. Celou situaci pán dále zpestřil, protože dodal, že mám zanesené cosi, z čeho ten plyn vychází a také, že bych potřebovala oceláček, aby se ty vývody prošťouchly. Načež jsem situaci už vůbec nezvládla a začala se smát, ač v mé hlavě stále znělo: „Nesměj se, ne, nesměj se!“ Nešlo to, a ta největší legrace ještě přišla, když jsem po sklopení hlavy zjistila, že mám na nohách bačkory, které jsem dostala k Vánocům, a slíbila si, že je nikdy, opravdu nikdy nevezmu na nohy! Jsou vánoční a mají na sobě stromeček a perníčkového panáčka. Celá věc se ještě zdvojnásobila, protože ten den mi zůstaly ve skříni pouze vánoční ponožky, takže přitažlivá jsem rozhodně byla. Pokud si někdo vyvodil, že tohle byla plynařská předehra, nikoliv. Vývody mám protáhnuté a nic neuniká, vše funguje jak má a pan plynař odešel ve vší počestnosti a já se ten den pobavila, jak už dlouho ne.

Nádech a výdech

A mám ještě jednu menší historku o očichávání. Ráda přemýšlím nad spojením vůní těla a parfému. Na našem těle i v našem těle probíhají procesy, které značně ovlivňují, jak výsledná vůně bude vonět. Také záleží i na čichu příjemce, protože necítíme stejně. Navíc nám údajně voní lidé, kteří mají odlišný imunitní systém. Dnes ale nebudu psát článek vědecký, ten se k pobavení moc nehodí. Možná by i někdo usnul. Kdo by náhodou chtěl zkoumat, veřejná doprava je místem ideálním.

Tuším, že po běhání, tanci, nebo po delší túře nevoním, ba přímo zaváním. Pár poznámek na tohle téma jsem si vyslechla ve vlaku, v tramvaji, ale jsem s tím smířena. Snažím se použít kdejaký deodorant, ale když se sportuje, tak naplno. I tu jsem se po jedné snaze běhání, rychle opláchla z nejhoršího, oblékla do čistého oblečení a vyběhla pro pečící prášek. Po běhání často peču (malá odbočka k zamyšlení). V obchodě vše proběhlo naprosto v pořádku, a při meditaci u pokladny, se za mne postavil pán, naklonil se ke mně, řekla bych na jednu centimetrovou vzdálenost, a z plných plic si ke mně přičichnul, načež prošel kolem mne, v košíku nic neměl a z obchodu odešel. Možná šel čichat někoho jiného.

Jiný pán, ten stál v předních liniích pokladny, který byl již obsloužen, se na celou scénu dodíval, načež viděl i můj konečný konsternovaný výraz, kterému se, údajně, nešlo nesmát. Pánovi jsem hrozila, že jestli se mi bude smát dál, že si k němu přičichnu taky. Pán se usmíval dál, a kdyby to šlo, a možné to je, usmívá se dodnes. Paní pokladní raději dělala, že je na pokladně omylem a že podobných situací už zažila až příliš. Nad veselé a podivné historky není třeba chodit daleko, stačí jít do obchodu, nebo si pozvat plynaře.

A to je o čichání a obnažení se člověčiny dnes vše. Já se jdu bavit na jiný večírek a Vy se mějte, jak je právě třeba!


Jana