Týden a půl dne

Kolik času stačí pro lásku? Petr a Katy měli týden a půl – a přesto to byla celá krásná věčnost. Dnes opět příběh, který se bude pohybovat kolem tance.

Až při samém pádu do propasti, kde pravděpodobně neexistovala žádná možnost na návrat, došlo mi (ač většinou nechápavý k těmto situacím), že přijde smíření, že přijde nádech a svoboda. A ty ses na můj pád dívala se založenýma rukama a s tajuplným úsměvem. Jsi tak láskyplně krutá, má drahá, že se mi tají dech a staví srdce do pozoru.

Petr

Málem se mi zastavilo srdce. Stála ve dveřích – a já věděl, že ji musím vyzvat k tanci hned tam, na těch schodech, dřív než se mi podlomí kolena.

Ona nebyla v plánu. A nebyly v plánu jakékoliv city! Já nechci!

Zamiloval jsem do Katy znovu, stejně rychle a bláznivě jako před dvaceti lety. Co to do háje z ní jde, že ve mně probouzí takovou hloubku. Já z ní nemám jenom motýly v břiše a zpocené ruce – mým tělem koluje jeden blesk za druhým, který naráží a ničí všechno, co jsem před ní poznal.

Tohle není láska, to musí být posedlost.

Ve vteřině jsem si byl jistý, že ji zase miluji. Když jsem se jí podíval do očí, přišly i ty horší vzpomínky.

Ona znamenala hranici mezi mým mladým, nespoutaným já a bolestí, která následovala jedna za druhou a vyústila až tady – na samý okraj, odkud už není téměř naděje.

Změnilo by se něco, kdyby tehdy přišla na schůzku? Šel by můj osud jiným směrem?

Snažil jsem se zatlačit jeden otazník za otazníkem. Jen jeden, ten mi v hlavě zůstával – proč se musí objevit zrovna teď, když je všechno tak špatně?

Stála přede mnou, ještě krásnější, silnější a přitažlivější. Na chvíli, na malou chvíli je pro mě únikem z mého podělaného světa.

Možná je to osud, jak mi to předpověděl ten bláznivý šaman. Prý „na prahu zažiješ konečně opravdového člověka se skutečnou láskou, která ti pomůže najít znovu svět, kde patříš.“

***

Většina lidí nade mnou dávno zlomila hůl. Měl jsem pro to pochopení – nevěděli, co se mnou. Štval jsem každého, překážel, připomínal to, čemu se každý snažil vyhnout.

Pak přišli s výzkumem. Najednou tu byla naděje a zároveň prázdnota. Tak jak tak jsem věděl, že normální život se nevrátí; a i ta nejistá naděje byla plná otázek. Každý den jsem cítil víc a víc, jak mi strach zalézá pod kůži a nutí mě dýchat rychleji a rychleji. Někdy jsem si připadal jako slepé zvíře, které se bez rozmyslu honí za zázrakem.

Výzkum začal návštěvou pralesa. Ze dne na den skončil život, který jsem dosud žil.

Mezi hady, pavouky, o rozměrech zaťatých pěstí, a pijavicemi jsem se cítil kupodivu dobře. Žil jsem u místního šamana. Jeho přítomnost mě na začátku dost štvala. Některé pokusy o léčbu jsem dokonce shazoval. Řeči typu „Jsem médium, které má za úkol připravit tě na novou cestu“ byly na mě trochu moc. Nikdy jsem se nesetkal s člověkem jeho ražení. Až jednoho večera mi prozradil, že je vystudovaný doktor a že je součástí výzkumu zaměřeného na hledání nových metod a léků přesně pro můj případ. Tehdy jsem se rozhodl mu důvěřovat a začali jsme se skutečnou přípravou.

Poctivě jsem vypil všechny drijáky; do té doby jsem nikdy necítil tak hořkou pachuť v puse. On pil taky, ale medicína na něj neměla stejné účinky. Já jsem zvracel a měl děsné průjmy. Nadával jsem mu do felčarů a do všech možných sprostých slov. On se jen přihlouple usmíval a podával mi další misky. Po pár týdnech vše ustalo. Dech se mi zpomalil a začal jsem klidně spát. Přes den jsem už tolik nepřemýšlel o budoucnosti a začal jsem si dokonce užívat některé dny. Když jsem si říkal, že tady už zůstanu, doktor zmizel. Zanechal mi jenom dopis s adresou a poznámkou, že mě tam bude čekat se svým synem.

Katy

Byl čas vstát. Paprsky slunce mě neúprosně probouzely a k tomu se někdo snažil dozvonit. Když počkám, třeba odejde. Zvonil vytrvale, až úmorně. Po deseti minutách jsem to už nevydržela a zakřičela:
„Tak půjde někdo otevřít? Tati, Michaeli! To bude ten váš nový klient.“ Říkali mi o něm, že dorazí během týdne a začnou s konečnou fází výzkumu.
Otec s bratrem dlouhodobě pracují na projektu, který je pro mě velkou záhadou. Netuším, jak může neurolog a pološílený ajťák společně něco vyvíjet, ale zřejmě se jim daří. Podle jiných doktorů, se kterými se tu teď roztrhl pytel, jsou ti dva v něčem opravdu dobří. Dobří možná ano, ale otevírání dveří evidentně nezvládají.

Pánové jsou zřejmě zavřeni v ambulanci a zvonek nevnímají. Kde je sestřička, kruci? V kuchyni jsem si vzala hrnek už studeného kafe, které mi táta nachystal, a pomalu usrkla. Zvonění ustalo a tak jsem si dala další lok kávy. Třeba odejde a vrátí se až později. A v tu chvíli zazvonil ještě jednou a já se leknutím polila.
„Tak jo tak jo, už j… „

Když jsem otevřela , stál na předposledním shodu, pomalu se ohlédl a já hned věděla, že je to on. Měl víc vrásek, ale pořád byl nejhezčí chlap pod sluncem –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ největší bohém, který už tehdy o svobodě věděl víc než kdokoliv, koho jsem znala. Byl to Petr.

Podíval se na mě, usmál se a laškovně pronesl:
„Co to svítá nade mnou.“

Odložil svou krosnu, poklonil se a natáhl ke mně ruku.
„Smím Vám nabídnout své rámě, dámo?“

Musela jsem se začít smát. Přistoupila jsem na jeho hru:
„Pročpak mi své rámě nabízíte? Pamatuješ si mě vůbec?“

Pamatuje si na ten ples? Tehdy jsem zůstala na ocet. Milovala jsem standartní tance, ale nikdy pro mě žádný tanečník nepřišel. Seděla jsem jako kůl v plotě a odpočítávala každou nekonečnou vteřinu potupy. Tehdy jsem kývla kamarádce, že půjdu na ples, jenže ona byla krásna, měla pořád s kým tančit a já –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ já prostě byla ošklivka s brýlemi a akné, co seděla v koutě.

A on, největší krasavec místnosti, ke mně přišel a vyzval mě k tanci. Ta noc pro mě byla zlomová. Poprvé jsem se na malou chvíli cítila krásná.

Po plese jsme si domluvili setkání, jenže jsem na schůzku nedorazila. Další týden jsem odlétala za svými sny do Anglie a nechtěla jsem měnit plány ani riskovat zklamání. Možná jsem neměla být tak zbabělá a měla mu vše vysvětlit. Dlouho jsem výčitky zaháněla ujištěním, že by to s námi beztak nedopadlo. Vždyť on byl tak jiný než já… Chtěla jsem si uchovat aspoň hezkou vzpomínku. A taky jsem na tu chvíli nikdy nezapomněla –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ a teď tu stál, ⁠⁠jako by se mi osud rozhodl připomenout všechny mé útěky.

„To víš, že si tě pamatuji,“ vytrhl mě ze vzpomínání a dodal:
„Jdeme se svíjet užovko?“

Musela jsem se usmát. Ta otázka mě dostala tehdy – a dostala mě i dnes.

„Čekal jsem na tebe a konečně jsem se dočkal, krásko.“

„Promiň, že jsem tehdy nedorazila. Nebyla jsem moc v pohodě. Měla jsem za sebou pár odmítnutí. Navíc jsem plánovala odjet do zahraničí a začít novou kariéru… nechtěla jsem si komplikovat zbytečně život.“

Díval se na mě laskavě. V očích neměl žádné výčitky, jen jemné porozumění. Nadechl se a při výdechu mávl rukou:

„Nechme to být. Teď je teď a není důvod lámat si hlavu s minulostí. Teď si zatančíme – a já se budu modlit, abys mi dala šanci i další den.“

Usmála jsem se snad už po tisíci. „To ještě uvidíme,“ dodala jsem laškovně.

A když jsem položila dlaň do jeho, podlomila se mi kolena – a on mě zachytil.

Potom se naklonil a zašeptal mi do ucha:
„Tehdy jsme tančili náš první tanec waltz, ale dnes si dáme pořádný ploužák. Ztrácím půdu pod nohama ještě víc než tehdy, kdy jsem tě poprvé spatřil. Nejsem si jistý, že bych tentokrát zvládl vést.“

Zapnul hudbu na mobilu a tančili jsme, jako bychom se vrátili do doby, kdy nám bylo sedmnáct.

Tancem jsme odletěli do jiného světa, kde jsme byli jen my dva. Tančili jsme pár minut, ale pro nás to byla celá věčnost. A pak nás zpátky do reality vrátilo jemné zakašlání doktora.

Petr

„Nerad vás ruším, ale musíme, Petře, začít.“

Doktor mě odvedl do ambulance, která vypadala jako spojení operačního sálu a Frankesteinovy komnaty – samé hadičky, počítače, nástroje. Za jedním seděl jeho syn, vypadal pološíleně. Začal jsem mít velké pochybnosti. Jestli na tomhle člověku leží moje budoucnost, tak to rozhodně nebude dobré.

„Petře, víte, co vás čeká další týden?“

Doktor mi připomněl, proč tady jsem. A najednou to na mě dolehlo. Strach, plíživý, nechutný strach. Začaly se mi třást ruce a třas se postupně přelil do celého těla. Nedokázal jsem se pořádně nadechnout, zuby mi cvakaly o sebe. A i tak jsem se snažil aspoň něco říct.

„Tuším, že to nebude procházka růžovou zahradou.“
Na konci věty se mi zlomil hlas.

„Ano, Petře, bude vám dost špatně. Máme jen týden a půl na přípravu. Potom už budete příliš nestabilní a všechno může skončit velkým fiaskem.“

„A není to v mém případě jedno?“

Není, Petře. Není. Záleží mi na vás, na výzkumu, na tom… „

„Já vám kašlu na vaši péči a starosti!“

Vybuchl jsem. Měl jsem za sebou náročnou cestu, pár krásných chvil s Katy – a nepřál jsem si nic jiného než být zase s ní. Nechtěl jsem myslet na svůj podělaný stav. Nechtěl jsem myslet na čas, který mi začal odtikávat.

Doktor se na mě podíval chápavě:
„Měl byste odpočívat, příliš se nevzrušovat, brát všechny léky, které jsem vám dal. Katy pomůže. Nemusíme jí říkat detaily. Nemusíme jí říkat nic, ale je ve vašem zájmu, aby –“

„Přesně tak pane doktore.“
Přerušil jsem jeho rady a dodal:
„Nemusím a nechci!“

„Petře, ona vás zná. I když s vámi nikdy nežila.“

Sevřel jsem čelist i pěsti.
„Ještě chvíli mi tady vykládejte ty svoje šamanské kraviny a všechno tady rozbiju. Dejte mi pokoj, dejte mi pokoj!“

Potom doktor sklopil hlavu, dlouze vydechl a odešel.

Snažil jsem se rozdýchat svou frustraci. Byl jsem kdysi silný chlap, racionální – a teď se tady dávám všanc nějakým spirituálním blbostem. Do výzkumu jsem se přihlásil proto, že šlo o techniku, o nové možnosti. A teď tohle!

Zavřel jsem oči a před sebou uviděl obraz Katy. Tiše jsem se začal modlit:
„Prosím… ať tohle dobře dopadne. Prosím.“

Katy

Petr se mi celé dny vyhýbal. Uběhl týden a něco a ani jednou se na mě nepodíval. Trávil většinu času s bratrem a otcem. Když jsem se snažila zeptat, na čem pracují, nechtěl mi nikdo nic říct.

To poslední dopoledne jsem se potřebovala zaměstnat, abych nešla prohrabat tátovy věci. Snažila jsem se postarat aspoň o domácnost – navařit, uklízet. Ale po pár hodinách jsem to vzdala. Zvědavost byla silnější.

Chtěla jsem zjistit aspoň něco – cokoliv. Z Knih, které se povalovaly v jeho pokoji, jsem nebyla nijak chytrá. Jedna z nich byla otevřená a na ní poznámky: Mumifikace, nervová soustava a kryo… , AI v novém světle, robotizace, humanoidní. Šla mi z těch slov hlava kolem.

Co je to za podivnosti a jakou roli hraje v tom všem Petr?

Přehrabovala jsem se v tátových věcech, když do pokoje vešel Petr. Opřel se o rám a pobaveně promluvil:

„Bacha užovko, aby tě někdo nenačapal.“

Otočila jsem se a rychle jsem se chtěla zbavit důkazů mého šmírování. Trochu jsem zčervenala. Připadala jsem si jako malé dítě, které bylo přistiženo při nekalé činnosti.

Petr se smál.

„Já jsem tady jen uklízela.“

Petr nic neříkal, jen se stále na mě díval pobaveně.

Chtěla jsem něco říct, něco důvěryhodného zalhat, ale pod jeho pohledem to nešlo, musela jsem se přiznat.

„Chtěla jsem vědět, proč si tady. Co ti vlastně je, protože…protože se mi líbíš. Moc.“

Petr ke mně přistoupil blíž. Pohladil mě po spánku až k tváři a přitom něžně dodal:

„Katy, ty se mi taky moc líbíš, ale ten tanec a to, co je teď… to je maximum, co si k tobě můžu dovolit. Jsem tady, protože jsem nemocný.“

Zavřela jsem oči. Nechtěla jsem vidět. Nechtěla jsem chápat. Vždyť už na začátku jsem viděla – propadnuté tváře, divnou barvu v obličeji, světlo, které se pomalu ztrácelo z očí. Jenže já pořád viděla jen toho krasavce z plesu. A svoje staré trápení.

„Moc, Katy. Opravdu jsem hodně nemocný. Nechci zneužívat situace a nechci, abys mě litovala. Nestojím o lítost.“ Dodal Petr smutně.

Neváhala jsem. Prostě jsem ho políbila. Jeho ústa byla vyschlá. Jako by už dlouho neměl sílu. Odtáhl se ode mě.

„Katy, já… já nemůžu.“

„Mlč. Teď si dovolím vést já a tentokrát to nebude jenom ploužák.“

Katy

Když jsem se probudila, Petr nebyl v posteli. Nebyl ani v kuchyni, kde otec pil svou kávu a četl si v jedné ze svých knih.

Vytrhla jsem mu rázně knihu z ruky. „Tati, kde je Petr?“

„Odešel, Katy.“

„Jak jako odešel? Bála jsem se, že se Petrovi něco stalo.“

„Ne, nemusíš se obávat. Odteď bude na klinice. Přál si, abys za ním nechodila.“

„A je nějaká možnost, že ho uzdravíš?“

„Katy, nemůže se uzdravit. V každém případě, i když vše dopadne, jak nejlépe to půjde, už to asi nikdy nebude úplně jako dřív.“

„Tati, jdi do háje s tím asi. Co je to za výzkum? Pomůže mu, nebo ne? A co má s tímhle výzkumem společného informatik?“

Otec se podíval bezradným pohledem.

„Katy, on není člověk se kterým můžeš myslet na budoucnost. Aspoň ne tak, jak si představuješ.“

„Jak víš, co si představuji. Vždyť se ani pořádně neznáme.“

„Katy, je mi to líto. Myslel jsem, že nám pomůžeš, že Petr si nechá pomoci.“

„Zahrával sis s našimi city. Proč jsi ho sem vůbec zval? Proč nás dva takhle trápíš?“ Valila jsem na otce jednu výčitku za druhou, a slzy mi začaly stékat po tvářích.

Otec se mě snažil obejmout a přitom jemně dodal: „Holčičko.“

Vytrhla jsem se mu. Byla jsem úplně na hranici nepříčetnosti.
„Ne, tati, nejsem už malá. A ty jsi pěkný prevít, co si hraje na Boha. A víš co? Když mi nikdo nechce nic říct a když Petr pomoc nechce, respektuji to. Nechám to tak, jak to je.“

Zabouchla jsem za sebou dveře kuchyně a šla si sbalit věci. Nemůžu tady být už ani minutu. Ještě ten den jsem odletěla zpátky do Anglie. Pryč od bláznivých doktorů, ajťáků… a nemoci, nad kterou nešlo vyhrát.

Petr

Můj poslední den v těle, které mi přestávalo čím dál víc sloužit. Před pár lety mi našli nemoc, která mi postupně ničila tělo. Pomalu požírala všechno, co tvořilo mou schránku v tomhle světě, v téhle realitě. Myslel jsem, že je to konec, dokud mi nenabídli výzkum pana doktora.

Měli zkombinovanou léčbu a přípravu pro přenos toho, co mě dělá mnou, mimo fyzické tělo. Mou duši měli převést do robota, který seděl vedle lůžka. Robot měl nastavenou délku života, kterou jsem nesměl znát. Nedala se obejít. Dokonce zařídili, aby tkáň robota stárla, to mě docela naštvalo. Když už robot, tak jsem chtěl vypadat pořád jako za mlada. Prý by to nebylo fér. Fér, jo, jo. Otázka je, co je fér, že?

Problém byl, že museli nejprve nechat tělo zemřít a mumifikovat stejně jako kdysi v Egyptě. Zkoušeli i zmražení na zvířatech, ale to bohužel nefungovalo. Možná jsem za to i rád. Nesnáším zimu. Musel jsem se smát, že neztrácím humor ani v takové situaci.

Přenos měl začít. Napíchli mi hadičky, připojili mě na počítače. Celý čas, který vědci věnovali přenosu – nejen po stránce medicíny, ale i etiky a techniky – se smrsknul do tohoto jediného bodu. Připadal jsem si divně, jako bych byl pokusná krysa, a zároveň se mi začal rozlévat do těla klid. Beztak jsem měl už jen tuhle možnost, tak co.

Doktor říkal, že je třeba mít tady něco, k čemu se můžu ukotvit. Znělo to děsivě. Bál jsem se, že vzpomínka na Katy nebude dost silná. Ležel jsem na lůžku, doktoři kolem mě poletovali, informatik klikal jako divý, robot tam jen seděl a díval se do prázdna.

Podíval jsem se na robota a řekl mu: „Tak jo kámo – tohle bude jízda.“

Potom ke mně přistoupil doktor, naklonil se nad lůžko a řekl, že se těší, až se znovu uvidíme. Musel jsem se ještě ujistit ohledně Katy, a tak jsem dodal:

„Prosím, pozdravujte Katy a řekněte jí, že je mi líto, že jsem se s ní nerozloučil.“

Pan doktor mě pohladil po hlavě, jako kdybych byl jeho syn, usmál se na mě a dodal:

„To víš, že jí to vyřídím.“

Poklonil se a začal přeříkávat šamanské říkánky, vléval do mě lektvar, který byl konečně sladký – a pak nastala velká konečná tma.

Katy a Petr

Uběhlo několik let, co jsem Petra viděla naposledy. Od otce jsem se dozvěděla aspoň to, že výsledek, který očekávali, se nedostavil, ale že Petr je relativně stabilizovaný.

O výzkumu se nikde moc nemluvilo a já se rozhodla, že se vyptávat dál nebudu. Kdyby Petr chtěl, kontaktoval by mě. Když nechce, nechce.

Jednoho dne mi zavolal bratr. Vztek mě už dávno přešel – na něj i na tátu. Byla jsem moc ráda, že mi volá.

Zvedla jsem videohovor. „Ségra, někdo by tě rád pozdravil.“ A namířil kameru na –,

Koho – nebo co jsem viděla, mě dostalo do šoku. Na okamžik jsem zapomněla dýchat. Byl to Petr, a zároveň podle pohybů, mrkání… před obrazovkou nestál člověk z masa a kostí, ale humanoid, který jako Petr vypadal.
A tehdy mi došla všechna ta tátova zapsaná a podtržená slova z knížky.

Petr se na mě podíval, usmál a řekl:

„Smím tě vyzvat k tanci, užovko?“

Pro všechny holky, které musely sedět v koutě a netančily. A taky pro všechny kluky, kteří umí vyzvat k tanci holky z kouta. Jo – a taky pro jednoho kluka, který tohle opravdu uměl.