Příběh z vrbového proutí VI

Nedal mi spát příběh o královničce, který kdysi vyprávěl košíkář. Tehdá jsem nechápala, proč mi kladl na srdce, abych příběh jednou napsala a předala dál. Komu je příběh určen, ten si ho najde. Královnička je sic o energii ženské, ale lidské tělo může být takové, jaké si vyberete. Příběh je psán lidskou bytostí pro lidskou bytost. Jedná se o příběh těžký, podotýkám a zdůrazňuji, že není určen každému! Po přečtení se budou dít, pěkně krůček po krůčku, malinkaté zázraky.

Královna z Potemného světa

„Splétám příběh z vrbového proutí,

nechť se pěkně vine,

nechť se dobře kroutí!“


Královnička si žila poklidným životem, měla se sladce i měla se blaze, co oči neviděly a uši neslyšely, přenechávala jiným, no a jemnost intuice byla poslána do věčné dálky.

Blažená nevědomost je v jistém ohledu krásná, avšak, dle mého úsudku, neukazuje celé spektrum života, nelze s ní (možná) prožít život komplexně. Když si to královnička jednoho dne pomalu začala uvědomovat, odekryla závoj iluzí, a její dosavadní život se rozfoukal jako chmýří z pampelišek. Z jednoho dne na druhý přišla o všechno a všechny. Nebylo možné nalézt základní kámen, na kterém by mohla začít stavět. Byla sama, v prázdném 1+nic, kde nic mělo absolutní charakter.

**********

V Potemném světě se Velký šéf malinko nudil, něco zásadního mu v jeho životě chybělo. Skřítek Toneřeš ho svým chováním dokázal akorát tak pěkně vytočit, ale říkal si, že se skřítek teď opravdu snaží, že mu pár šancí ještě dá. Jednoho krásného nudného dne, kdy sovy zahoukaly píseň o volání jedné dámy po poznání, neváhal si šéf píseň poslechnout, a řekl si, že by ve svém světě další sílu rád uvítal, a tak se rozhodl královničku vyhledat.

**********

Královně se zjevil u obědové pauzy v restauraci, kde si jednou týdně chodila dopřát dobrého jídla, na tohle ještě zatím měla. Chodila tam, aby se aspoň na chvíli cítila, že žije poklidný bezstarostný život. Šéf se na královnu podíval, královna se podívala na něj, měla ty největší oči, jaké kdy na ženě viděl a úsměv více záhadný, než záhadnější, jako by ho dokázala prokouknout skrz na skrz. I šéf si odkašlal a pravil: „Děvče, děvče, copak si tak smutná? Copak ti schází? Copak že tvůj milý úsměv, smutek teď kazí?“ (Měl to chlapec nacvičeno i s gesty, ale ty Vám nemohu nijak popsat: možná malinko patetické s nádechem frivolnosti – takže teď už si zajisté dokážete představit, co si na první dojem asi tak o něm mohla mysliti).

Nejprve si myslila, že je to nějaký úchyl, který se snaží udělat dojem lacnými veršíky, ale jeho oči, jeho postoj říkali něco jiného. Bála se ho a zároveň ji neskutečně přitahoval. Šéfové mají své pojmy, a když by pojmy nestačily, přidají se dojmy, které nejednu ženu přesvědčí, že tento muž je nadsamec a opravdovým Velkým šéfem, který co řekne, to platí. Královna vypověděla svůj příběh, že se snaží najít práci a na oplátku šéf vyprávěl o svém světě. Nabídl královně práci, která ale měla podmínku – předchází jí cesta, kterou musí sama absolvovat. Pokud cestu nedokončí, Potemný svět pro královnu nebude dobrou volbou pro další životní etapu. A aby toho nebylo málo, zadal adresu poněkud zavádějící, považte sami: „Potemný svět začíná tam, kde první myšlenka nemůže a poslední se nenajde, je to svět mezi světy, kde vstoupit bez přípravy, jest rovno šílenství.“ Naše královnička měla odvahy na rozdávání, byla dobrodružné povahy, akorát si myslila, že to bude pěkná legrace a že zažije jen příjemnou cestu do světa, o kterém nikdy nic neslyšela. Její cesta tedy započala. S adresou si hlavu nelámala, prostě to zkusila.

První myšlenka se vytratila a ona stála na polní cestě, mezi obrovskými jezery. Na ní se jako průvodce objevil skřítek Toneřeš. „Vítej královničko, vítej, již jsme tě očekávali. Zde začíná velká pouť, kterou nemusíš přežít. Kdybys něco potřebovala, zavolej mé jméno Toneřeš a já ti přispěchám na pomoc.“ Královna byla najednou úplně obnažená bez šatů, zranitelná v celé své prostotě. Šla dál a dál, cestou necestou, trny růží rozedíraly její tělo do krve, cítila každičkou část svého těla v nesnesitelné bolesti, kterou se dříve snažila umlčet. Stejně tak na tom byla každá duševní rána, každá rána byla několikrát otevřena, neustále a neustále. Všechny možné stíny ji neustále obtěžovaly a ukazovaly, co se v ní odehrává. Ale už zde královna začala pomalu vnímat vnitřní píseň, která ji, i když zatím jen jemně, ukazovala kudy dále. Jenže cesta nebyla ještě zdaleka u konce.

Překročila práh Šílenství, kde si myslela, že už snad ani nemůže jít dál. Následovala bažina Bezesměru, bahno královnu svíralo a pohlcovalo, všude zněla slova a nadávky: „fuj! Podívej se na sebe! Na to nemáš, vzdej to!“ A škodolibý smích, ten byl ze všeho nejodpornější, byl horší než ten chlad a bahno kolem. Chlad odporného smíchu, oči plné krutosti se míhaly sem a tam! Kolem náhle zavoněly zvláštní omamné pestrobarevné květy, které ji lákaly slovy: „Pojď královničko, stačí pár kapek a na vše zapomeneš, budeš dále žít v opojném životě, beze strachu, bez problémů.“ Královnička se natahovala, stačilo jen utrhnout, napít se pár kapek, ale neudělala to, vnitřně tušila, že by zaplatila daleko větší cenu, než si dokázala představit. Ztratila by to poslední, co měla, svou duši.

Po dlouhé vysilující cestě, která stále neměla konce, přestala královna odporovat, přestala bojovat sama se sebou, jen se zastavila, zavřela oči, začala si uvědomovat svůj dech, tlukot svého srdce, vnímala sebe, jako nikdy předtím – a z hloubky začala znít píseň tak silně, že překonala veškeré zvuky okolo. Zde vše začalo plynout přirozeně, kolem i uvnitř královny se rozlilo teplo, zavládl v ní dosud neznámí klid, a kolem začali, společně s královnou, zpívat ptáci a vítr ji jemně hladil tvář.

Později objevila studnu, kde všechny rány omyla zázračná voda. Voda, která všechny rány proměnila v sílu, moudrost a nástroje pro další cestu. Věděla, že temná místa její duše nikdy neodejdou, ale naučí se s nimi žít tak, aby neublížili nikomu, včetně královničky samotné.

Tedy příběh je již téměř na samém konci. Před královnou se objevil skřítek Toneřeš, který se královně uklonil i pravil: „Takovou bytost, která se nebála čelit svým nejhlubším stínům, proměnit je v sílu, takovou jsme zde měli jenom jednou a tou je náš šéf. Už na Tebe královničko čeká ve svém domě.“ Dále ji nabídl šaty, jedny vznešené a druhé prosté a ona si vzala na sebe ty prosté, protože chtěla, aby vyjadřovali jeji přirozenost a do ruky si vzala honosné, to kdyby musela někdy ještě zvolit masku, která ji ochrání. (Ne všechny masky jsou totiž zlé.)

Tak vidíte, nábory do jiných společností jsou čajíčkem, oproti náboru do Potemného světa, ale královna vše přežila a ocitla se před uzavřením smlouvy u Velkého šéfa. Cože spolu potom jaksi dělali? Odpočívali, pili čaj a kávu, klábosili, spřátelili se a možná se i do sebe zabouchli, ale to je v našem případě jedno, důležité je, že z jejich práce a přátelství vznikla v našem reálném světě zahrada. Zahrada slouží lidem, aby se zamysleli, aby si odpočinuli, aby zde našli odpovědi na otázky, které hledají. Jsou zde slunná místa, kde vypustíte všechny myšlenky a naleznete východiska ze složitých situací, jsou zde místa, kde se můžete vyléčit z menších neduhů, které Vás trápí, a jsou zde temné kouty, kde najdete otázky, které jste si ještě nikdy nekladly. Každý si zde zřejmě najde něco svého.


Příběh z vrbového proutí již je spleten,

všechny smutky rozfoukány,

už stačí popřát buď dobrou noc, či dobrý den

na pomoc všechny blešky s kormorány.