Příběh z vrbového proutí V

Košíkář pocházel z dlouhého rodu vypravěčů. Rod vypravěčů je od pradávna pojen poutem silnějším než krev, které nezlomí žádný člověk ba ani žádná síla.

Vyprávět příběh je jedna záležitost, ale ve vypravěčském rodě, dokáží skrze příběhy léčit. Velice často je důležité, jakým způsobem vypravěč mluví, jak dělá pauzy, jakým způsobem se dívá do očí posluchačů, zda dokáže naslouchat druhým a respektovat jejich cestu. Tomuto umění se nedá naučit, je dán jako dar. Pokud ho daná osoba nevyužije, v jejím životě se začnou dít turbulence.

*******

Splétám příběh z vrbového proutí,

nechť se pěkně vine,

nechť se dobře kroutí!

Tak se i stalo, vypravěč se nechtěl věnovati řemeslu vyprávění. Věděl o sobě, že má velký dar, avšak zlé zkušenosti ho přivedly do hlubinných říší, kde neměl moc rád sebe, neměl rád –, v zásadě nebylo téměř nic co by mohl nazývat, že má rád. Jedině snad pletení košíků. Pletení košíků ho kolébalo svou monotónností a přímočarostí, a tak jeho život měl jasnou strukturu a předvídatelnost. Měl rád svůj klid, bydlel uprostřed hlubokého lesa, kde země dávala dobré ráno a v noci konejšila svým zdánlivým klidem. Občas ho z jeho klidu vyrušila akorát potřeba prodat nějaké své dílo, aby si mohl koupit nejnutnější věci k životu. Samozřejmě měl i jiné důležité potřeby, měl pár přátel, pár obveselujících kamarádek, ale mnoho hlubokého a hřejivého, si do svého života nepouštěl. Jak už to tak s osudem na štěstí i neštěstí bývá, osud měl s vypravěčem jiné plány.

******

Po čtyřicátém roce života se mu začalo snít o ženě, kterou nikdy dříve neviděl. Ze začátku si myslil, že je to jen vidina, hloupoučký sen, který nic neznamená, ale když ženu začal vnímat i přes den, vzal na vědomí, že buď se dozajista pomátnul, nebo žena ze snu, musí někde existovat. Znal ženin smích, znal její pláč. Viděl, jak vypráví lidem příběhy, jak ladně přitom tančí skrze dlaně, jak se ženě v očích zračí hloubka života. Viděl, jak dokáže vnímat rostliny, jak se chová ke zvířatům, viděl její temnou minulost a viděl plnou přítomnost. Žena mu nedala spáti, až se jednoho dne rozhodl sbalit svých pět až šest švestek (kartáček) do uzlíčku, zajistil své obydlí, nechal si lesem požehnati a odešel do světa. Jak tak chodil po světě, poznal mnohá zákoutí světa i sebe. Pomaličku polehoučku zval do svého nového života lidi, ba co víc, začal míti skutečné přátele! Lidem se naučil naslouchat, oni naslouchali jemu a každý vyprávěný příběh se stal základem pro budoucí léčivá vyprávění.

*****

Příběh z vrbového proutí již je spleten,

smutné myšlenky rozfoukány,

už stačí popřát buď dobrou noc, či dobrý den,

na pomoc všechny blešky s kormorány.

**************************************************

A zde ještě báseň:

Pro Vás

Jste!

Vzácným kořením,

podivný pane!

opojným vínem,

manou,

suchý horký vítr,

jež Vás do dalekých míst vane.

A v poušti

vidiny hovoří,

někdy však klamou.

V mém těle zatím

přihořívá se, až hoří!

Vše psáno z mé hlavičky hlavičkovaté, na mou duši, pro Tvé uši, za mé svědomí!