Příběh z vrbového proutí IV (Suché z nosu)

Další košíkářský příběh nás zavede do prostředí vládnutí. Dnes příběh nehygienický, proto jej citlivější lidé, prosím, nečtěte. Zde se nevyjadřuji o žádné současné ani budoucí vládě, podobnost je čistě náhodná.

Košíkář se téměř nikdy nevyjadřoval k politickým okolnostem naší země, ale tento je výjimkou nad výjimky. Příběh vyprávěl v době, kdy už se podobné příběhy vyprávět mohly. Tak si prosím sedněte, ulehněte, vše co jest i není třeba, a poslyšte příběh o Suchém z nosu.

Daleko, daleko, v minulém bytí, byla i žila žena jménem Merea. Učila se rétorice, etice, psychologii. Je třeba doplnit, že žena měla v sobě také značné povědomí o morálce (šmankote!). Morálka pro Mereu znamenala přirozenost, která z ní vycházela, nebyla striktní, nijak rigidní a nenutila jiné. Merea žila v zemi, která se nějak jmenovala, ale jméno si lidé ani žádné archivy již nepamatovali, proto jsem zem pracovně nazval Lulu země. Ač byla žena chytrá i moudrá, nebyla dosti prahnoucí po slávě, neuměla šplhati po patřičných liánách, a také se jí moc do politického nechtělo. Přátelé byli ale jiného názoru, stále dokola do Merei „šťourali“, že v Lulu zemi vše stojí za „starou belu“, že ona bude vědět, co si počít s vyčůránky, kteří teď zemi vládnou. Co naplat! Žena bláhová a altruistická, chtěla pro lid dobro, a tak se vydala na hrad, kde se, úplně překvapivě, volilo místo na hlavním trůně.

Volby probíhaly, jako různé intelektuální pořady, kde se lidé snaží zaujmout svým umem. Někdo třeba točí vrchními partiemi, jiný zase zpívá, další třeba nedělá nic, co by mělo zaujmout, ale má zase dost známých mezi porotci. To se však vědělo, že porotci chtěli vládnout sami, nechtěli mít ve svých řadách někoho, kdo by jim do vládnutí kecal a byl opravdu králem či královnou. Merea se při svém podivování, kde že se to, kruci i písek, dostala, nechala unášet svým neřestným zlozvykem: Štrourala se v nose. Jenže díky šťourání a tomu, co v nose našla, Mereu napadla skvostná myšlenka. Když přišla na řadu, rozhodla se změnit pravidla hry. Nejprve poprosila porotce, aby přinesli každému ze soutěžících dvě velké prázdné skleněné nádoby, poté žena navrhla, aby místo poroty tentokráte hlasoval lid, a to vždy podle toho, kdo si vytáhne los, že má zrovna hlasovat. Vždy se ale muselo vybrat náhodně pouze padesát lidí. Lidé v místnosti zatleskali a zajásali, že se také mohou přičinit, a tak neměla porota moc co namítat. „Zahrajeme si hru,“ pravila Merea, „po tři dny bude vládnout jeden ze soutěžící. Pokud se bude lidem líbit styl dané vlády, dají soutěžícímu do jedné láhve lístek se srdíčkem, pokud se lidem styl líbit nebude, dají do druhé láhve svého holuba.“ Na konci se sečtou srdíčka, a vítězem se stane člověk, který má nejméně suchého z nosu a nejvíce srdíček. Stejnou soutěž podstoupí i porotci. Pokud ve hře propadnou, nahradí je lidé, kteří budou mít více laskavých hlasů. Soutěž by se tak opakovala rok co rok, aby byla známa efektivita daného vládce a jeho pomocníků. To se ví, že porotcům se do hry moc nechtělo, měli svá teplá místečka rádi, a také tušili, že nemají moc co nabídnout.

Inu! V dobrých pohádkách a v Lulu zemi, by zvítězila Merea. Merea by navrhla pro sebe a pro pomocníky pouze základní minimální plat, ze kterého se dá vyjít, bonus by dostali od lidí pouze tehdy, pokud by lidé byli spokojeni (viz. dávání srdíček, tentokráte peněz do nádob). V reálnějším světě by ale zvítězil někdo ze soutěžících. Jednou za čas by možná, něco málo, změnil, jenže účinek by byl minimální. A ve světě opravdickém (pro reálné brumlíky, jako já) se v politikaření nezmění nikdy nic, protože tak to odjakživa chodilo a choditi bude. A Merea? Ta by po soutěži dostala láhev se sušenými holuby, jako připomínku, že politika není pro každého.

Tak dobrou, pokud možno klidnou noc, všechny kormorány, tentokráte bez blešek a vody, na pomoc!