Příběh z vrbového proutí III

Další košíkářský příběh Vás zavede do světa čarodějek. Samozřejmě těch skutečných. Ano, některé jsou hodné, některé jsou zlé a některé jsou obojí. A příště bude příběh o suchém z nosu!

Blízko mého rodného domu, je i není bistro, jež se zdá býti kouzelné. Bistro se nachází za horou a řekou, a pracují zde dvě čarodějky. Jak jsem poznal, že jsou dámy čarodějky? No to dá rozum, že čistě vědeckým pozorováním, protože bez bádání a trochu vědeckého slovíčkaření, by to byla jen malinká idea, a malinká idea není sežrána jen tak!

Pár čarodějek jsem za svůj život potkal. Třeba taková Ježibaba, ta už chudák přešla úplně k jinému perníčku a láká spíše dospělejší výrostky. Děti jsou totiž čím dál víc chytřejší a mazanější. Posledně když jsem Ježibabku spatřil, vypadala, že za chvilku bude muset pověsit své řemeslo úplně na hřebík. Možná, že se dá na kariéru vůdkyně žen, nebo bude odháčkovávací guru –⁠⁠⁠⁠⁠⁠, uvidíme, co pro ni bude více výnosnější.

Znám ještě jednu čarodějku, jmenuje se Anička. Anička umí vytvořit svíčky a namíchat voňavé olejíčky. Správně namíchaná vůně může vyvolat moc hezké pocity. Dokonce prý pomůže zachránit, co jest dovoleno zachránit. Anička umí prazvláštně vařit, nikdy jsem nic takového neviděl a nejedl. Smíchá todle a tamto, skoro nic moc doma nemá, ale vzniklý pokrm je hřejivý a nádherně voní. Má doma bylinky a kdejaké koření. Každá bylinka má v její kuchyni své důležité místo. Občas si s bylinkami povídá a ony jí říkají, co smíchat může, co raději ne, co je dobré pro člověka, kterému je bylinka právě určena. Také jí bylinky předaly hodně moudrosti, hodně moc, ale o tom až někdy jindy.

Když k bistru dorazíte, otevře se okénko a z něj vykoukne dáma moc hezká, usměje se na Vás očima, které říkají: „buď vítán, jsi doma!“. Sice to ještě nenaznačuje, že se děje něco kouzelného, ale vydržte. Ať si dáte cokoliv, začnou se dít zaručeně kouzelné věci. Ta druhá provádí alchymii s jídlem, nebo nápojem. Vždy dostanete zaručeně to, co právě potřebujete nejvíce. (Pro skeptiky, nepíšu o alkoholických preparátech, to je na jiné téma a jiný článek).

Má kamarádka si například dala fialkové Latté. Když ten den dorazila domů, vnitřní hlásek ji dovedl před zrcadlo. Po dlouhých letech spatřila svou pravou tvář i tělo, které je naprosto dokonalé tak, jak je. Cítila, jak jí v žilách proudí krev, jak dýchá, jak každá buňka jejího těla je úplně boží a že ty kecy, co na ni měli jiní lidé, jsou jen kecy v jejich vlastní kleci. (Teď by byl vhodný prostředníček, jenže ten nevím, jak popsat. Prostě sprostě prostředníček). (Samozřejmě lze aplikovat i na muže, kdy za mne, hrabte a upravujte dál!).

Pan Karel také často chodil do bistra. On byl totiž tehdy dost sám a začínal být už malinko brumlající morous. „Že jsou všechny ženské stejné, že už na ně nemá náladu“–⁠⁠⁠⁠⁠⁠, svůj smutek zajídal povětšinou párky v rohlíku. Nedalo se mu moc divit, poslední žena byla zkoušející, která ho zkoušela hodně a on hodně vydržel. Jednoho dne se před bistro, při Karlově temné chvilce, přiřítil velký černý pes, velké čertisko, že se ho pan Karel úplně lekl. Jak se lekl, vypadla mu krmě z ruky a to čertisko jídlo celé sežralo! Ani drobek mu nenechalo! Jenže, jedna z čarodějek se usmála, dala pejskovi vody, pohladila ho a něco zašeptala. Pan Karel dostal malinký amulet s kouzelným zaříkáváním, potom mu čarodějka řekla, že má jít tou a tou cestou, tam, že ho čeká volba. Na cestě už z dálky viděl ladně běžící čipernou dámu, která se znala k pejskovi a pejsek se znal k paní. Pán hodil jiskru, paní jiskru chytla, a jak šlo slovo za slovem, byl tu rok i dva dále, v nichž se Karlovy ledy rozpustily.

A takových příběhů se v bistru děje, že by to nestačilo na jedno povídání.

Tak dobrou noc, dnes zvu dobré víly, k vydatnému spánku na pomoc!