Příběh z vrbového proutí I

Bylo i bylo, tak se i stalo, v době dávných časů, navštěvoval mé rodné město košíkář a vypravěč v jednom –⁠⁠⁠⁠⁠⁠,

netuším jak, ale vždy jsme o návštěvě košíkáře dostali echo předem. Možná to bylo malinko i tím, že jsme měli záhadný smysl sousedku Drbňákovou. A jak se košíkář dostavil, sedl si na lávku u jednoho stromu, a ač byla už tehdá televize, ani děti, ani dospělí si nenechali vyprávění ujít. Když se usadil, začal splétat nový košík
a promluvil:

„Splétám příběh z vrbového proutí,

nechť se pěkně vine,

nechť se dobře kroutí!“

.....

Kdysi se narodil jeden kluk. Jeho maminka při prvním pohledu na své dítě spatřila šibalská očka, za kterými vykukovala bystrost, a tak ji nenapadlo nic jiného, než mu dát jméno Lojzík. Lojza byl vskutku chytré dítě, byl chytřejší než pět delfínů, pět lišek a pět rádií dohromady, a to tedy je, podle mého, hodně. Jenže vše dobré jde použít i ku něčemu vcelku nedobrému, no a Lojzíček, ten svou chytrost používal
k lstivosti, lhaní a zábavě na účet druhých. Uměl opravdu převelice dobře lhát.
V podstatě nikdo, až na maminku, nedokázal uhodnout, zda Lojzík právě lže,
nebo ne, zda si dělá legraci, nebo to myslí vážně. Také měl velký dar přesvědčování, takže lidé z vesnice mu pořád a pořád dokola sedali na lep.
Například jednoho dne si namaloval malou vyrážku a potom před zraky lidí si ji vyléčil záhadnou mastičkou. Mastičku začal vychvalovat, prý se lidé hned vyléčí
a omládnou na věky věků. I když někteří pochybovali, přesto je dokázal svou výmluvností a urputností přesvědčit. Lidé z vesnice tedy kupovali a kupovali mastičku za přemrštěné peníze. Lojza jim nikdy neřekl, že je to pouze domácky vyrobená měsíčková mast. Pár žen uměl ve vesnici taky pěkně oblbnout. Nasliboval hory, doly, potom doly a hory, stoly, voly (což je teda něco)
a k tomu dokonce lásku! Jenže, když mělo dojít na veselku, to Lojza, že si ještě musí všechno promyslet. Nakonec ženám zůstala jen ta pěkná očka pro pláč,
když na ty voly s láskou nepřišlo. Maminka mu nejednou říkávala: ,,Lojzíčku Lojzíčku, ty jednou na to zlobišáctví doplatíš!“. A protože maminky mají vždy pravdu, až na pár výjimek, tak se také jednoho dne stalo.

Zatímco maminka byla jednoho dne na trhu, Lojza doma podřimoval, když najednou někdo zaklepal na dveře. (Kdyby zaklepal třeba na okno, bylo by to ještě strašidelnější, že?). „Kdo je?“, zeptal se Lojza překvapivě, „tady Tvá kmotra, otevři prosím, potřebuji si odpočinout a trošku se občerstvit a napít. Chodím už několik měsíců po stezce E3 a ráda bych se na chvilku u vás zastavila a pozdravila
se s vámi„. Lojza kmotru poznal i otevřel, jenže už ho zase pokoušeli čertíci. Začal se vymlouvat, že nic k jídlu doma nemají, jak jsou hodně chudí, že chudák on je hodně nemocný–⁠⁠⁠⁠⁠⁠, co vám mám povídat, lhal a lhal, až se kmotra nestačila divit. Také věděla, jak lhal Marjánce a Lucce, jak jim povídal, že je má obě rád, že si je vezme a potom jen ty sliby a chyby k tomu. Věděla i o jeho vylomeninách sousedům. Kmotra totiž byla ještě chytřejší než pět delfínů, pět rádií a pět lišek dohromady. (Statisticky jsem vypočítala, že kmotřina chytrost se rovná IQ 155. Statistická křivka sice není ani moc křivka, spíše jen namátkové podivné body,
které by nikdo nespojil ani ve snu, ale vědecky zde mohu, na svůj diplom i pupek, potvrdit, že její IQ bylo tehdy 155). Kmotra se tedy usmála a pravila „Když chceš tedy zlobit, nu, dobrá tedy“, vytáhla bylinky, foukla mu je do tváře a v tu ránu zmizela! Lojza vůbec nechápal co to bylo, ale když otevřel pusu vypadlo z něho pouze: „Povídali, že mu hráli“! Když k večeru přišla maminka, jediné, co slyšela
od svého synáčka, byla tato věta. Myslela si, že syn si dělá zase jenom legraci a šla si lehnout. Ráno se rozhodli jít do kostela a při horlivém kázání se kněz nějak zapomenul, vykládal a vykládal a když skončil, ze zadních lavic se ozvalo do ticha: „Povídali, že mu hráli“, Všichni v kostele se rozchechtali a smáli na celé kolo. Lojza ani nechtěl nic říct, prostě jen otevřel pusu, že si zívne a ozvala se patřičná věta. Kněz narušitele vykázal, že už do kostela nesmí, a to Lojzovi trošku přišlo líto, protože tam občas chodil i rád. Kdyby byla ještě vzdálenější doba, možná by měl
i malé trable, jako mučení, končící láskyplným upálením. Naštěstí
v takové době Lojza nežil a my se můžeme těšit na jeho další možnosti.

Kudy chodil, pořád říkal jen inkriminovanou větu. Například potkal milou ženu, chtěl naznačit, jak se mu líbí, no a pověděl danou větou. Nikdo ho nakonec vůbec nebral vážně, vůbec nikdo! Smáli se mu, jen když šel okolo. Nakonec ho dokonce nikdo nechtěl najmout na práci. To se potom těžko žilo, když nebylo moc co k jídlu. Naštěstí ve vesnici žil pan strážník, který byl odzkoušený životem, takže věděl,
že když dá nezbedníkovi šanci, třeba se něco změní. Pan strážník Lubomír byl také truhlář, který se rozhodl Lojzu naučit pracovat se dřevem. Lubomíra jednoho dne napadlo, že by mohl Lojza vymýšlet důmyslné hračky, které jsou hádankami úplně prolezlé. Stal se mistrem nad mistry, a jeho výrobky jsou slavné dodnes. Některé
se dokonce nikdy nepodařilo rozluštit. A Lojza? Myslíte, že zase začal normálně mluvit? Možná ano, ale bylo by vyhráno, i kdyby ne.

Jest-li je zde v příběhu poučení? To netuším. Pokud se zde někdo v příběhu pozná, je to čistě na jeho zodpovědnosti, pokud se bude chtít někdo snad i napraviti,
tak upozorňuji, mohlo by to být velmi nebezpečné!

Příběh z vrbového proutí již je spleten,

všechny smutky rozfoukány,

už stačí popřát buď dobrou noc,

či dobrý den,

na pomoc všechny blešky s kormorány.