Pozdrav, který všechno změnil

Dnes o jednom pozdravu, který dokázal změnit celý život. Poslyšte příběh, čistě vymyšlený, který se klidně mohl stát – někde a někdy.

Rozhodla jsem se vytvořit sérii příběhů, které se budou pohybovat kolem určitého tématu. První téma jsem vybrala tanec. Pokud by se někdo ptal proč, tak mám absolutně nulové vysvětlení.

Nechme se unášet příběhem, který před námi plyne, občas škobrtne a snaží se nadechnout, aby zase v klidu a v pořádku doplaval do zdárného konce. Jo, a taky dodám trochu napětí, abychom si na konci mohli lépe vychutnat klid.

Ahoj

Ahoj, jsem obyčejná malá devítiletá holka. Pár dospěláků, kteří mě mají rádi, o mně říká, že jsem obyčejně neobyčejná, nebo neobyčejně obyčejná. Možná tím chtějí dodat na nevšednosti a posílit mojí sebedůvěru.
Štve mě, když se nějaký dospělák snaží napravovat věci, které jsou pokažené a ještě mě obaluje před zlým světem do bublinkové fólie.
Třeba moje máma. Vím, že to se mnou myslí opravdově dobře – ne jako někteří, kteří říkají „já to s tebou myslím dobře“, ale ve skutečnosti akorát kecají.
Máma mě má opravdu ráda, i když je někdy tak unavená, že si se mnou nemůže zrovna hrát. A taky je moc fajn, ale má něco, co mě na ní štve –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ snaží se mi najít kamarády. Jenže já jsem raději sama a jsem spokojená, když si mě nikdo nevšímá, protože když si mě někdo začne všímat, obyčejně z toho nekápne nic dobrého. A tak se snažím být úplně ten nejvíc obyčejný člověk na světě. Nedělám nic zvláštního, fakt ne, jenom se občas snažím být neviditelná. A to zabere spoustu práce, sledování a znalost okolí. Možná bych byla dobrý lovec, jenže zvířata mám ráda. Ale taky si říkám, že jsem trochu zbabělec, protože mám ráda i maso.
Jednou jsem se snažila nebýt zbabělec a nebýt masový oportunista. To slovo znám, protože si ho maminka s babičkou často říkají, když sledují politické debaty. Já tyhle blbinky nesleduju, protože nemám ráda slovo oportunista. Abych teda nebyla masový oportunista, rozhodla jsem se ulovit si maso sama. Jediné, co přicházelo k lovení v úvahu, byly babiččiny slepice. A hlavně ta, co šikanovala ostatní. Ta mě štvala ze všeho nejvíc. Trošku mi totiž připomínala mého spolužáka Ondřeje.
Slepici jsem stopovala asi hodinu. Měla celkem nevýhodu, protože se mohla pohybovat jen v kurníku a v oplocené části zahrady, která je menší, než naše koupelna se záchodem. Sledovala jsem ji a ona asi tušila, protože když jsem si na chvíli odskočila pro buchtu, zalezla někam a já ji po zbytek dne nemohla najít.
Začala jsem být nervózní, a ani druhá buchta mi nepomohla. Blížilo se totiž pondělí a já se zase budu muset potkat s Ondřejem a poslouchat ty jeho blbé řeči.

***

Abyste věděli, mám totiž velký problém. Mám hnusné vlasy. Vlasy, které jsem zdědila po tátovi, kterého jsem nikdy nepoznala a který pocházel z Afriky. A to by vám na vysvětlení mělo stačit.
Nastalo pondělí a já jsem se snažila jít na mamku oklikou s bolavým břichem, abych nemusela do školy. Jenže ona do mě viděla jak do skleněné skleničky, a tak jsem s lhaním přestala, nasadila svůj obvyklý výraz neviditelnosti, a šla do školy. A hádejte co.
Po pár metrech se ke mně přidala úplně cizí holka! Mávla na mě rukou, jakože ahoj, a potom šla celou dobu vedle mě a nic neříkala. Ne že bych ji úplně pozorovala, ale měla luxusní vlasy –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ černé, dlouhé a sahaly až po pás. Měla je zapletené do dvou copů.
Musím ale přiznat, že bylo trochu divné, že vůbec nemluví, a začala jsem se i trochu bát, že mě chce třeba přepadnout nebo něco takového.
Zkusila jsem trochu běžet a ona se rozutíkala za mnou a pořád vůbec nic neříkala! Běžely jsme, běžely, potom mě to přestalo bavit a taky jsem už moc nemohla, tak jsem se zastavila a ona se zastavila taky.
Srovnala krok se mnou a zase jsme jenom šly. Potom mi jemně poklepala na rameno a ukázala na oblohu, kde letěl nádherný růžový balón. Usmívala se od ucha k uchu, až jsem se bála, že jí ten úsměv zůstane navždycky. A když jsme tak hezky koukaly, rukama přede mnou udělala pantomimu, jak k balónu přilétá pták a pak ten pták balón protrhne. Potom naznačila, jak balon padá dolů, a zase se smála, ale jen divně a potichu. Nevydala ani hlásku. No chápete to?
Jelikož jsem sama divná, řekla jsem si, že ona asi bude taky, a že ji vezmu na milost. Minimálně aspoň pro zbytek cesty, kterou jsme měly evidentně společnou.

A takhle to bylo i další den. Ten den jsem měla ještě větší trápení než předchozí. Moje vlasy nešly vůbec učesat. Vypadaly jako chuchvalec obrovských bodláků. Olej, co mi mamka koupila, nezabral a vlasy se mi začaly zakuckávat ještě víc. A taky se mi na hlavě znovu objevil hnusný ekzém. Mamka říkala, že se podívá na internet a něco vymyslí, protože v horším případě mi vlasy začnou hodně vypadávat. To prostě není fér!
Dokonce se mě zeptala, jestli by mi nevadilo jít do hola, že mám moc hezký obličej a že mi vyniknou moje pěkné oči.
Na to už jsem nic neříkala, protože jsem viděla, jak mamka zatlačuje slzy, a to by teda dělat neměla, protože slzy jsou důležité pro čištění.
Já jsem nic nezatlačovala a brečela, co to šlo. Mamku jsem pohladila a jediné, co jsem řekla, bylo, že jdu do školy a potom do knihovny. A abych ji trochu rozveselila, řekla jsem jí, že jsem poznala nějakou holku a že je už jeden den moje kamarádka.
Šla jsem ubrečená do školy a ta holka se objevila znovu a zase ke mně přidala. Nechápala jsem, proč zase jenom mlčí! Už mě tím začala docela štvát.
Tak jsem si odkašlala a řekla jí:
„Ty asi moc na vybavování nejsi, ale když ti řeknu ahoj, tak aspoň ahoj bys mohla říct, ne? To je taková slušnost, víš?“
Řekla jsem to dost naštvaně, ale vůbec mi to nevadilo. A víte co udělala ona? Usmála se zase tím svým úsměvem, který mě možná už taky začal štvát, ukázala na svou pusu a zakroutila hlavou. Chvíli jsem pořád nechápala, ale jak můj vztek pomalu vyprchával, tak mi to začalo docházet.
„Ty nemluvíš?“
A ona zase zakroutila hlavou a pokrčila rameny.
„Takže ty nemluvíš. No a slyšíš?“
Zeptala jsem se, protože lidi co nemluví, někdy i neslyší.
A ona naznačila palcem a ukazováčkem, že slyší jen trochu. Potom ukázala na oči a na mou pusu a já pochopila, že odezírá.
„Tak to musíš mít oči jako ostříš, když jiné smysly moc nepoužíváš.“
Usmála se, přikývla a opět ukázala dlaněmi křídla, jak poletují. Potom ukázala na nos a začuchala. Nejhezčí bylo, že všechno spojila do nějakých kroků a ladných pohybů rukou, které přešly do akrobatického kousku na patníku. Ta holka vypadala jako nejkrásnější měňavka, co se rozhodla dát každému pohybu úplně všechno. Ještě nikdy jsem neviděla krásnější tanec. Dokonce mi i na chvíli zapomnělo tlouct srdce, ale když udělala další akrobatický kousek u dopravní značky, kolem které se zatočila snad dvacetkrát, srdce se zase nastartovalo největší radostí.
Nemám tleskání ráda, ale za měňavkový tanec s parkourem jsem tleskala minimálně pět minut. Ten den jsme uzavřely největší kamarádství všech dob. Prozradila jsem jí, že se jmenuju Eva, a ona vyhláskovala svoje jméno: M-a-g-d-a.

****

Od té doby, co se objevila Magda, byla školní rána docela zábava. Rozhodně už žádná nuda. Nemusela jsem být ani tolik neviditelná. Ondra mi sice stále nedal pokoj, měl stále trapné poznámky na moje vlasy, ale ty se daly docela dobře snášet, když tu byla každé ráno Magda. Její ticho mě teď už mnohem míň znervózňovalo. Spíš mě začalo uklidňovat. Postupně mě naučila znakovat –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ nejprve naše jména a pozdrav a potom i trochu složitější slova.
Jednoho dne jsem měla moc pěkný den, protože bylo skoro léto, slunce svítilo a měla jsem narozky. Se svou největší kámoškou jsem se rozhodla jít po škole do cukrárny a potom ji představit mamce. S mámou jsem váhala, protože od té doby, co ví, že mám kamarádku, je celá na větvi a všude vytrubuje, jak mám kamarádku. Mamka začíná být docela trapná, ale nechci jí kazit náladu. Nechala jsem ji pár měsíců vychladnout, aby si na nový stav zvykla, a dohodla jsem se s ní, že o narozkách Magdu přivedu domů k seznámení. Přemýšlela jsem, jak ty dvě budu představovat, když mě Magda u dveří školy zastavila. Sáhla do kapes a s poťouchlým úsměvem mi nabídla dvě zavřené dlaně. Pochopila jsem, že si mám vybrat. Oči jí zářily, jako by zrovna potkala všechny svaté. Vybrala jsem pravou ruku, ve které byla ta nejkrásnější sponka do vlasů, jakou jsem kdy viděla. Chtěla mi ji připnout do vlasů. Trochu jsem ucouvla, protože nesnáším, když mi někdo cizí sahá na vlasy –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ přece jenom jsou hnusné a mám stále ekzém, který dost bolí.
Magda se na mě koukla tak, že mi pohledem říkala, že ví, co dělá. Velice jemně, aniž bych cokoliv cítila, mi připnula vlasy sponkou. Když mě otočila, abych se podívala do odrazu ve dveřích, úplně jsem nevěřila svým očím. Moc mi to slušelo, to vám teda povím. Kdybych nevěděla, že jsem to já, řekla bych, že přede mnou stojí moc hezká holka. Ta sponka podtrhla a vyzdvihla všechno, co mělo být vyzdvihnuto.
Chtěla jsem jí říct tolik věcí, ale protože jsem měla samým zatajením dechu úplně vypnuto, zmohla jsem se jenom na „děkuji“.
Magda se usmála a mávla rukou na pozdrav.

Byla matematika a učitelka se už asi po padesáté snažila vysvětlit Thaletovu kružnici, kterou téměř celá třída úspěšně nechápala. Popravdě, mně se taky moc nelíbila, ale zase jsem mohla používat kružítko a pravítko. Já nevím jak vy, ale když někdo něco vymýšlí, měl by trochu myslet na ty lidi, co se budou muset po něm učit, a snažit se dodat objevu trochu většího vzrůša. Jinak objeviteli hrozí, že jeho objevům jednoho dne možná odzvoní. Přemýšlela jsem nad zajímavějším vysvětlením, když mi přistála na hlavě vlaštovka. Ani jsem nemusela dlouho přemýšlet – byl to Ondra. Na vlaštovce byl obrázek kde jsem měla být já a k mým vlasům se sponkou vedla šipka se slovy: nejhnusnější vlasi na světě se Sponkou. Vlaštovku jsem skrčila a se zdvižením prostředníčku jsem ji hodila z pěti metrů do koše. Čistý zásah! Děcka zatleskaly a Ondra nabral barvy totálního naštvání. Asi mě čeká krušné odpoledne, ale nevadí. Dnes mám narozeniny a nenechám si den nikým zkazit.
Po škole si Ondra počkal na mě před školou. Snažila jsem se mu vysvětlit, že mám narozky, ale on mi musel vrátit potupu, kterou jsem mu způsobila. Nejprve mi vytáhl sponku a pořád ječel, že jsem hnusná a hnusná.
Já: „že je pako agresivní.“
Kolem nás se začal shromažďovat dav, ale bohužel ani jeden učitel zrovna nešel domů. Ondra do mě šťouchl a já spadla na zem. V tu chvíli, kdy se nade mnou skláněl, se otočil, protože mu kdosi zaklepal na rameno. Byla to Magda.
„Co tady chceš hluchavko?“ Zařval na ni.
Magda se jen usmála. A když jsem si myslela, že i ona dostane nakládačku, začala tančit. Tančila tanec, který vypadal dost divně. Docela z ní šel strach. Oči, většinou tak jemné, se proměnily v hlubokou temnou hmotu, ze které vyzařovala obrovská síla. Občas se tak potutelně usmála nebo zamračila, že i já jsem z Magdy najednou měla strach. Ondřej stál jako zkoprnělý, neschopný slova. Mezitím jsem konečně mohla vstát a rozmyslet se, co podniknu dál. Nechtěla jsem Magdu s tímhle magorem nechat jen tak. Co bude až dotančí? Musím něco vymyslet. A taky jsem vymyslela.
Magda svůj tanec zakončila zvláštním poklonou a jak se zvedala, využila jsem momentu překvapení a Ondřejovi jsem vrazila takovou bombu do břicha, že se skácel na zem. Potom jsem chytla Magdu za ruku a zařvala: „Utíkej, co ti nohy stačí!“ Ona se ještě stihla uklonit tleskajícímu davu a poprvé, od chvíle, kdy jsem Magdu poznala, se zasmála nahlas.

*******

Nevím, jestli tehdy Magda tím svým tancem Ondřeje nějak zhypnotizovala, nebo jestli to byla moje rána do břicha, která ho tvrdě utvrdila v tom, že si už nemá dovolat. Ale od té doby se Ondřej přestal chovat jako totální vyšinutý magor a začal se s námi normálně kamarádit. A když na něj přišly ty jeho agresivní nálady, Magda mu ukázala pár parkourových fíglů a pak společně trénovali do vyčerpáni.
A to je vše. Od té doby, co mám tolik kamarádů, jsem úplně zapomněla, že bych se měla snažit být neviditelná –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ protože i když bych občas chtěla, už to ani nejde. A víte co? Jsem teď nějak více šťastná. Ekzém mi záhadně zmizel a ani mi nevadí, jaké mám vlasy, protože vypadají, možná i díky sponce, pěkněji a zdravěji. Ale hlavně: vlasy jsou jenom moje a jsou pěkné takové, jaké jsou.
Tak ahoj!

Poznámka autorky: Obrázky jsou díky Microsoft Copilot (2026), protože neumím kreslit. Thaletovou kružnicí jsou postihnuty daleko starší děti, ale v příběhu se mi moc líbila.

Mějte se krásně a pohádkově.