Pohádka o dráčkovi, který „nakrknul“ duchy lesa

Jednoho dne ale došla trpělivost snad celému pralesu. Draček totiž snědl všechny zásoby potravy na horší období. A to už duchové lesa nemohli přehlížet. Pohádka je původně vytvořena pro článek viz níže......

Liány se v pralese vinuly stále výš a výš, jako by chtěly rozmlouvat s nebesy a naslouchat jejich šepotu. Ačkoliv byly docela chytré, při plnění svého důležitého životního úkolu jaksi zapomněly, že vše potřebné už dávno mají při sobě.

A tak se dál slepě hnaly za světlem, zatímco pod nimi postupně zaclonily vše živé. Nastalo období, kdy obyvatelům pralesa začalo z nedostatku světla malinko „hrabat.“

Malý dráček rozhodně pralesu nijak nepřispíval – spíše naopak. Nudil se, a když se nudil, byl mistrem v disciplíně zlobivosti. Jednou přetrhl pavučinu pavouka Posilovače, který si vystavěl pavučinové workoutové hřiště pro pavouky, aby si s ostatními pavouky mohli navzájem předvádět svaly. Jindy v noci zauzloval párek hadů, kteří po náročném lovu tvrdě usnuli. A nakonec sebral a ukryl místním opičkám oblíbenou hračku – míček z banánových listů.

Na každého dráček stále vyplazoval jazyk.

„Proč si to udělal?“, ptali se ti, které napálil.

Dráček jen vyplázl jazyk a s úšklebkem zvolal: „Protože chci!“

Jednoho dne ale došla trpělivost snad celému pralesu. Draček totiž snědl všechny zásoby potravy na horší období. A to už duchové lesa nemohli přehlížet. Přišli k dráčkovi a snažili se mu domluvit.

„Dráčku, už nás všechny pěkně štveš. A to, cos provedl teď, bude mít vážné následky pro nadcházející měsíce.“

Dráček se na chvíli zamyslel, ale potom jen vyplázl jazyk a utekl.

Duchové tedy dali hlavy dohromady a shodli se, že nejlepší trest bude ten, kdy se dráček bude muset neustále dívat na své „zlobišárny“ – aby viděl, co všechno natropil. A navrch mu do oka vložili malinké smítko. Ať si klidně jazyk vyplazuje, ať to má pořádný důvod.

A tak se stalo. Dráček nejenže nemohl mrkat, ale už nemohl ani plakat. Jediné, co mohl a musel, bylo neustálé vyplazování jazyka.

Od té doby, protože duchové lesa na dráčka úplně zapomněli, má dráček očka bez víček.

Jenže jestli si myslíte, že se dráček poučil, tak se pěkně pletete. Nakonec na duchy vyzrál. Nejenže byl rád, že může vyplazovat jazyk, jak se mu zlíbí, ale navíc si všiml, že mu za to už nikdo nenadává. A co víc – jeho zrak se výrazně zlepšil, takže ve tmě, kterou liány způsobily, viděl mnohem lépe než ostatní. A to mu při jeho nových lumpárnách přišlo náramně vhod.

Celý článek naleznete zde:

PŘÍRODA: Valím bulvy, pagekone!

Mějte se pohádkově!