O vodě

Dnes jedna báseň o vodě. O ženě a muži. O líbání pod třešní píšu povídku, na kterou se můžete těšit příště.

O vodě

Zatímco psala básně
voda si klidně žila,
dýchala vlastním tempem.
Vítr načechrával vlasy proudů
srdce tepalo ve spáncích
v klidném míjení
myšlenky nechávala vírům napospas,
splétala slova,
věnce květů z modrých čemeric pouštěla proti proudům.
A divý rozmarýn u bosých noh
vedl druhý břeh.

V režné košili trhal, ničil lístky jemné,
jedovaté,
chtěl překřičet bezstarostné hravé
do vod hlubokých,
přetavit k obrazům dávno zemřelých.

Přešly dny, přešlo čekání na rybky štěstěny.

Svou silou vstoupila do divých částí
a tam, mezi břehy,
naplnila své boky
od úplňku k úplňku.
Z očí do očí si řekli vše
na co neměli nikdy odvahu.
Stála vzpřímeně,
pyšná svou bolestí,
s dlaní otevřenou, žehnajíce
lákala ku spojení.

Přešly další dny
režná košile plavala proti proudu
s kvítky čemeric.