Motýlí pohádka (na základě skutečné události)

Motýl Očko si létal volně ze dne na den, měl svá oblíbená místa, měl svůj život plný kamarádu, který ho těšil, a nic zásadního v něm nemusel řešit.

Občas motýlka z jeho rutiny vytrhla malinko vzrušující situace: „něco motýlka sežere“, nebo: „motýlek by něco rád smlsnul“, ale jinak dny plynuly ve své kolébající všednosti.

Jednoho dne Očka zlákala dálka dálek, o které slyšel povídat starší motýli. Měl sice strach, ale zvědavost nad strachem převážila. Je třeba ještě dovysvětlit, že Očko byl malinko zbrklejší povahy, takže rady zkušenějších vůbec nevnímal. Také měl více rád své vlastní zkušenosti, a když k tomu ještě připočteme tvrdohlavost, je zaděláno na velké zkušenosti. Ze začátku cesta nijak nebezpečná nebyla, hladce plynula, nikde nic, co by vyvolávalo adrenalin, slunce svítilo, v dohledu i pěkná samička, jenže jak se tak zakoukal, nevšiml si, že vletěl do podivného otvoru.

Za otvorem se nacházely zvláštní květiny a ovoce, které nikdy neviděl, divné cizokrajné vůně ho zlákaly prozkoumat každý kout nového místa, a tak létal a létal, že si vůbec nevšiml, že se otvor zaplnil něčím, co ho nepustí zpátky. Stal se ze dne na den vězněm, který se domů možná už nikdy nevrátí. Snažil se schovat před podivnými bytostmi, které se ho snažili chytit, aby mu pomohli. Jedna z bytostí tušila, že by mohla motýlkovi více uškodit, kdyby mu pomohla, a tak ho nechala svému osudu, ať si sám zvolí cestu. Někdy totiž pomoc více škodí, než dělá užitku. Je zde velmi tenká hranice, která je řízená jemností intuice. Dny plynuly a Očko, ač obklopen nedozírným bohatstvím, pomalu začal chátrat a začala jej pohlcovat temnota. Nevěřil, že se ještě někdy dostane zpátky na čerstvý voňavý vzduch, že ještě někdy uvidí své kamarády, že uvidí svůj domov. Ve svém smutku létal sem a tam, tam a sem, a ani si nevšiml, že se nachází opět blízko otvoru, kterým přiletěl, Podivná bytost otvor pomalinku otevřela, a motýla opatrně navigovala na místo, kde již mohl cítit závan větru a fííííííí Očko byl zase svobodný a volný, mohl si letět kdekoli, nikde nebyly žádné rohy ani zdi, fííííííí!

„Co to mami zase píšeš za hlouposti?“ povídá syn mamince, když maminka dovyprávěla příběh. „Musíš lidem napsat, že motýl byl už hodně starý, a že mu tady doma bylo teplo a měl klid. Mohl jsem si jej připíchnout na nástěnku.“

A tak je to o úhlech pohledu, jeden vnímá tak, jiný zase jinak. Mějte se hezky a možno pohádkově!

Pohádka byla psána pro internetový deník Neviditelný pes. Zde najdete článek v celém znění: neviditelnypes.lidovky.cz/zviretnik