Legenda o Malice a Naruovi

Ale věčný neutuchající hlad po vzrušení ho vedl den za dnem opět k lovu, čím dál více, s větší a větší intenzitou. Naru občas přecenil natolik své síly, že ležel mnoho dní v posteli se zákeřnou nemocí.

V dobách dnešních, kdy se legendy opět rodí z popela a klíčí v srdcích každého, komu jsou předurčeny, povstává legenda o Malice a Naruovi. O Malice s vlasy jemnými jako samet, v nichž se světlo ztrácelo, a očima odrážejícíma všechny radosti a smutky světa, a o Naruovi, jehož pohled připomínal svou barvou oblohu před bouří, a s tělem pevnějším než akátové dřevo.

Malika pocházela z rodu žen, které oplývaly četnými dary shůry: Modlitbou mohla měnit počasí a bylo jí umožněno měnit chod událostí kolem sebe. Malika měla však strach, strach, že nebude mít vše pod kontrolou. Mít takové dary a mít takový strach, to nebyla dobrá kombinace, proto se Bohové rozhodli Maliku vést k moudrému používání darů – když Malika použila dary k zahnání strachu, následovala velmi těžká lekce. Ta poslední se jí však stala osudnou.

Naru pocházel z vlivné rodiny, nikdy se nemusel starat, zda bude mít zítra co do úst, nemusel přemýšlet nad dalším dnem, žil jenom pro daný okamžik. Byl silný, nebojácný a až na menší epizody s nemocemi, žil si svým bezstarostným životem. Každodenní rutinu si zpestřoval lovem, miloval sledování kořisti, plížení, číhání, připadal si téměř jako dravá šelma, která čeká na pravý okamžik, ten v něm vyvolal neskutečný oheň, který by ho možná i spálil. Pro štěstí, nebo neštěstí, záleží, jakýma očima se na situaci díváme, jeho lov byl často zmařen a Naru dostatečně schlazen. I když měl Naru rychlý výpad, kořist jako by už dopředu tušila, že v křoví číhá nebezpečí. Ale věčný neutuchající hlad po vzrušení ho vedl den za dnem opět k lovu, s větší a větší intenzitou. Naru občas přecenil natolik své síly, že ležel několik dní v posteli se zákeřnou nemocí, proto se Naru začal bát, bál se, že ho oheň jednoho dne dočista spálí.

Ten den, kdy se ti dva setkali, pršelo – to Malika se učila měnit počasí. Ležela na velkém kameni, který jí sloužil za oltář, a nechala na sebe padat kapky deště. Snažila se každičkou kapku po kapce procítit skrze svou kůži. Naru jen z dáli přihlížel jako dravá šelma, jako by číhal na kořist, jako by čekal na příhodný okamžik, na vteřinu, která ho dělí od zmaru, či výhry. Malika cítila, že ji někdo pozoruje, cítila velmi soustředěný pohled a nezaměnitelnou vůni. „Můžeš vylézt ze svého úkrytu, vím, že tam jsi.“ Malika se posadila a podívala se směrem k úkrytu. „Jak si o mně věděla, čím jsem se prozradil?“ Malika se usmála a pravila: „Voníš po datlích, kardamomu a dřevu z akácii. Myslím, že většinou je tvůj lov zmařen právě kvůli ní.“ Usmála se a dodala s poťouchlým pohledem: „Tvá vůně je pro zvěř obrovské štěstí.“ Naru téměř oněměl, ještě nikdy se nesetkal s takovou ženou. „Vzdávám se krásná ženo, jsem uchvácen tvými schopnostmi!“ Tehdy si řekli ještě mnohé, povídali si a povídali, den se střídal s dalším dnem a Malika s Naruem se stali přátelé i milenci pro časy dobré a většinou také pro časy zlé.

Jenže v lásce zlé časy přicházejí, a ač bychom je rádi vymazaly, jsou zkouškou, která občas nemá konce. Naru s jeho věčným hladem, s jeho strachem, že ho vnitřní oheň spálí, Maličina snaha vědět vše z budoucích událostí, ovlivnit a zasahovat tam, kde se nemá. Co když ji Bohové opustí? Co když, co když –⁠⁠⁠⁠⁠⁠, nic z toho na klidu nepřidávalo. Malika se jednoho dne rozhodla s těmito obavami zatočit, „Přeci Bohové musí pomoci!“ Vyšla ke svému oltáři se vztyčenou hlavou, přinesla nádherné květiny, čistou vodu a kousek chleba jako obětinu a vyslovila modlitbu: „Aby na světlo světa vytanulo to, co je Naruovi a jí k srdci nejblíže.“ Chtěla mít jistotu, že ona je mu nejblíže, že oběma je nejblíže láska. „Maliko! Maliko! Nemoudrá to slova!“ A Bozi nečekali, modlitba byla vyslyšena, Malika potřebovala pochopit, že s mocnou silou je spjata velká rozvaha, trpělivost a moudrost. V ten den se Malika ani Naru necítili nejlépe a po temné noci plné bouřek se Malika proměnila v gazelu a Naru v geparda. Takto jsou spolu a zároveň odděleně, jeden se svým strachem, že nebude mít vše pod kontrolou a druhý, se svým věčným hladem a strachem, že ho jeho vnitřní oheň dočista spálí. Snad jednou dojdou svého klidu, snad tato modlitba bude jednou vyřčena v daleké savaně na místě, kde se slunce sklání před měsícem a měsíc před sluncem, člověkem, který se rozhodne Narua a Maliku vysvobodit.

Pokračování možná příště a kdo umí, pište, ať Vaše dary nepřichází na zmar. Mám zde uvést, že inspirací mi tentokráte byla informace o gepardově možném přepálení, kterou mi ulovil syn. Děkuji a děkuji, jsi mou největší inspirací a největším darem, jaký jsem si kdy mohla přát! První větu jsem pozměnila dle návrhu AI, potom už tvořila pouze lidská bytost, která je chybující. Děkuji za Vaše minulé komentáře a pěknou karmu. Moc si toho vážím. Tak zase někdy.