Kvákoty

Původně to měl být seriózní text. Ale potom přišel žabák a vrba Verča. A Poltergeist Míra. A salát. Takže Kvákoty!

Laškující design BOZP(roblém). Foto a úprava: Já (2025)

Neseriózní Kvákoty

aneb Ty jsi zase trapná, mami!

Na úvod odborné vysvětlení termínu „Tam“

„Tam“ je místo, které se nachází za jednou horou, dvěma řekami, potom doleva, doprava, dokolečka a dokola – a pokud je to možné – otočit se a znovu dokolečka dokola. Podle GPS se „Tam“ nachází vedle Absurdního lesíku, o kterém jste se mohli dozvědět v minulé pohádce.

„Tam“ se nachází i rybník, obklopený krásnými, leč poněkud arogantními stromy neurčitého druhu. Tyto stromy netuší, zda jsou zatvrzelým dubem, nebo drsným kaštanem, který bodne právě tehdy, když to ostatní nejméně čekají.

U rybníka stojí i vrba Verča. Ví, že je vrbou – a právě proto si občas připadá trochu sama. A tak, když se jednoho krásného dne – kdy se děly samé pozitivní události – přistěhoval k rybníku žabák, u vrby Verči zavládla naděje. Snad konečně nebude sama. Snad bude mít konečně společnost.

Bohužel, žabák neměl na konverzace moc času. Už několik měsíců prožíval velmi těžké období. Vše začalo jednou fámou, že žabák je zakletý princ. Od té chvíle neměl klid. Fáma se šířila od vesnice k vesnici – od rybníku k rybníku. Jak ale bylo možné, že si vesničané mysleli, že žabák je zakletý princ? Proč se lidé mylně domnívali, že právě on je vysněným ideálem?

Žabák byl veskrze obyčejným žabákem. Jedinou výjimku tvořila jeho koruna. Odkud se vzala? Proč jí stále nosil na sobě? Chudák žabák jednou vyslovil přání: chtěl být aspoň na chvíli bohatým princem. Jako ten skutečný, kterého občas vídal u rybníka. Princ měl krásné šaty, bezedný košík plný nejrůznějších dobrůtek, a když žabák zahlédl fotografii jeho zámku s nejkrásnějším rybníkem, který kdy viděl, okamžitě zatoužil po takovém přepychu. A protože existuje pořekadlo – nebo co to vlastně je – „Pozor, co si přeješ, mohlo by se ti to splnit,“ žabákovi se jeho přání svým způsobem skutečně splnilo.

Jednoho dne přespával žabák u svých přátel – králíka a Killerů z předchozí pohádky. Tahle banda věděla o jeho přání, a tak se rozhodla chudáka žabáka „oprenkovat“ (dříve známe jako kanadský žertík). Sekundovým lepidlem mu přilepili na hlavu korunku. Žabák se ji po probuzení snažil sundat, jenže si při tom strhl i kus skalpu. Nakonec si ji raději přilepil zpátky – i se skalpem. A od té doby žabáka přepadávali ženy – někdy i muži – ve dne v noci. Každý chtěl kus svého prince. Snažili se ho pusinkovat, když spal, když nespal, když utíkal, když láteřil, a dokonce i když byl na žabím záchodě!

Jednou si tak právě odpočíval, když přiklusala Anežka.

Zprudka rozrazila dveře.

„Dej mi pusu!“ Škemrala Anežka.

„Ne, fakt nejsem princ. To si mě pleteš,“ bránil se žabák.

„A tak to zkusíme, ne?“ nenechala se Anežka odradit.

„Ne, opravdu, neproměním se v prince. A i kdybych byl, nemám zámek, chápeš? Nemám ani žádné peníze.“

„Ani korunu? Kecáš!“

„Ne skutečně ani korunu! Teda – na hlavě jo, ale pouze omylem, chápeš?“

„Ale i tak tě políbím, jo? To by tak hrálo, aby mi prince vyfoukla Maruna.“

„Ale já opravdu, nej…Pomóc! Au!“

Chudinka žabák se snažil odskákat co nejdále od Anežky, ale cestou bohužel narazil hlavou do vrby Verči. Kvůli korunce na hlavě se do ní zaklínil. Nešlo dělat nic. Žabák se snažil vyprostit, leč marně. Urputná Anežka se tímto stavem nenechala odradit – a protože viděla jen odvrácenou stranu jeho těla, vzala za vděk aspoň tou a vlepila mu pusu přímo na zadek! Žabák, celý zaražený, chvíli přemýšlel, jestli se mu tenhle úkon náhodou nelíbil. Jenže to, co dál následovalo, nebylo ani trochu příjemné. Žabákovi vzápětí na zadní části vyrašil bolestný pupínek – lidské sliny totiž byly pro jeho kůži toxické. Okamžitě se rozeřval tak hlasitě, až se roztřásla země. Anežka naopak dostala halucinace – na žabákově těle se totiž nacházely zvláštní látky. A tak, když ho políbila, „skutečně“ spatřila prince. Vysokého – ne zrovna udatného – což ale Anežce vůbec nevadilo.

Takže máme zaklíněného žabáka s bolestivou vyrážkou na zadku, halucinující Anežku poletující kolem rybníka jako divoženka a křičící: „Ty můj princi, ty můj princi!“ A k tomu všichni obyvatelé z blízké vesnice, kteří se kvůli žabákově řevu seběhli podívat, co se děje.

Schylovalo se k nejhoršímu. Všichni chtěli svého prince – a žabák zrovna nemohl nikam odskákat. Šílená situace! Naštěstí, když se vše blížilo k davovému šílenství, zasáhla vrba Verča. Jednou větví vytáhla ze svého kmene tlačítkový mobil iUfo17 (bohatě stačí k životu) a zavolala kamarádovi Poltergeistovi Mírovi o pomoc. Ten přisvištěl své nejlepší kamarádce okamžitě na pomoc. Cestou přibral bludičky, které se právě za šera probouzely – a coby dup, byli u vrby a žabáka.

Obestoupili vrbu se zaklíněným žabákem a předvedli vesničanům pořádné ohňové představení s nevšedními efekty – jen aby odvedli pozornost. Plameny šlehaly do výšky, světélka tančila vzduchem a celá scéna malinko připomínala vymýtání. Mezitím Poltergeist Míra žabákovi uštědřil menší elektrický šok, díky kterému korunka konečně odpadla. Naštěstí mu zůstal skalp celý. A tak se žabák opět stal obyčejným, prostým žabákem – a nikdo už neměl chuť ho „odzaklínadlovat“.

Žabák se s vrbou Verčou, Poltergeistem Mírou a bludičkami stali nerozlučnými kamarády na celý život. Společně pořádali večírky – většinou zcela vážné, až filozofické – a ve volném čase vedli pracovně-zábavné dílny, kde učili vesničany svým dovednostem. A když spojíte um Poltergeista, který skutečně existuje, s bludičkami, žabákem, vrbou a lidmi – co vám vznikne? No přece laser show! To dá rozum!

Co z téhle pohádky vlastně vyplývá? Těžko říct.

Možná: neolizujte žáby – je to pěkná blbost.

Ale můžete jíst například salát. Není to sice přímo logické, ale nepřímou úměrou – salát je zelený jako žabák, a navíc eventuelně zdravý.

Kdo jí salát, ten je žabí kamarád – a toho se infarkt bude jednou bát!

Poltergeist Míra skutečně existuje. Touto pohádkou dodávám Sisyfosu jasné důkazy na 87,777 %.

Dodatečné vzorce naleznete ve snu.

Žábka

Seděla žába na prameni

smála se mému nesmyslu,

že políbím žabáka

bez postranního úmyslu.

Žabák mile zmaten

seskočil si z kamínku,

hodil jiskru v oku,

líbnul mě na ramínku.

A teď jsem žabkou zelenkavou

královnou mezi žabkami,

vesele si kvákám, skáču

a netrápím se plavkami.

(Já píšící v letech 2023 – vrcholné poetické období)

Mějte se pohádkově!