Čas přání

Meditační příběh na dobrou noc. Věnováno Šárce a Leošovi – a všem, kteří sní. V dobách těžkých je všechno tak nějak na nic. A právě v takových chvílích jsou příběhy poklidného stylu na místě.

Mým záměrem bylo vytvořit meditační příběh. Možná ho jednou namluvím svým hlasem. Ale dnes si představte mírně jemný alt – lehce do uspávače hadů, hlas, který vás kolébá a kolébá – a pokud jste ještě neusnuli, tady je příběh o splněných snech.

Kissová, Kateřina. Květ [fotografie]. 2025. Osobní archiv autora

Čas přání

Léto téměř končilo a na horách se už citelně ochlazovalo. Listí pomalu měnilo barvu, světla ubývalo a příroda kolem získávala nádech podzimu. Eliška, Alena a Adam – dvě sestřenice a bratranec – společně tráví čas na chalupě na konci léta. Společně se nudí, společně se baví. Nejmladší z nich, Eliška, brzy oslaví deváté narozeniny. Adam jí – stejně jako všichni ostatní – neříká jinak než Divoška. Na stromy sice neleze, ale jinak všemu divokému dostojí. Adam je kliďas, máloco ho dokáže rozhodit, takže spolu dokážou trávit čas bez větší újmy. Třetím členem trojice je Alena – moudrá snad už od narození. Většinou žehlí průšvihy, které Eliška natropí na chatě nebo v okolní vesnici. Eliška má Alenu moc ráda a tajně jí říká Zlatovláska, protože má ty nejkrásnější blond vlasy na světě. Všichni tři mají něco společného – něco, co je občas nechá jen tak tiše posedávat na břehu místního potoka a sdílet nesdělitelné. Bez jediného slova si vyprávějí, a mezitím potok odplavuje vše nevyřčené. V danou chvíli stačí jenom společně si být na blízku.

Potok je jediným zdrojem koupání – nejen pro osvěžení, ale i pro hygienu. Voda je tak ledová, že i v těch největších vedrech je ponoření do ní aktem odvahy. Adam Elišce pro zábavu – a aby měla důvod do vody vlézt – často vyřezává loďky z kůry. Eliška pak nosí klacíky na stěžně a lístky jako plachty. Alena nejraději čte nahlas příběhy z knížek, nebo si sem tam nějaký sama vymyslí. Jednou ji napadl příběh o tom, jak se plní přání – stačilo hodit do vody malý předmět, který s přáním souvisel. A potok si ho vzal, jako by si chtěl zapamatovat, co má splnit.

„Tak proto hází pneumatiky do vody – asi si přejí auto,“ smála se Eliška.

„Jo, anebo mince,“ přitakal Adam.

A všichni tři se smáli, až jim tekly slzy.

Pak Eliška znenadání zvážněla. Sedla si do trávy a začala plést věnec z kvítí.

„Eli, copak si to chceš přát?“ podivila se Alena

Eliška se na ni nevinně podívala:

„No přece ti zajistit manžela, ne? Za chvíli už budeš moc velká a budeš se vdávat, tak se ti raději poohlídnu po nějakém hodném, jo?“

Alena se zasmála:

„To je od tebe tak hezké Eli. Tak víš co – já upletu jeden tobě, jo?“

Elišku to trošku zaskočilo. Nedokázala si představit, že by se ona sama někdy vdávala.

„Já bych tam raději hodila knihu, abych jednou byla nejchytřejší na světě. Jenže to by byla děsná škoda knihy. A taky – to už bych potom nemusela nic číst, a to by mi bylo moc líto.“

A tak si dívky navzájem připravily krásné věnce z kvítí u potoka a společně je poslaly po vodě. Alenin věnec plaval daleko, daleko, až zmizel z dohledu. Ale ten Eliščin?

Dívky si nevšimly, že kousek níž pod splavem si právě hrál kluk, který byl ve věku Eli. Jeho otec ukázal na věneček a pobídl svého syna, aby ho chytil.

Eli se vyděsila.

„Kruci, to je úplně špatně!“ vykřikla a rozběhla se k chatě.

Při běhu křičela:

„Ať ho pustí! Ať ho nechá plavat!

Chudák chlapec vůbec netušil, co si počít.

Otec se rozčiloval – přišlo mu to celé vůči synovi nespravedlivé.

Avšak křikem spustil chlapcův pláč.

Zmatek se rozléhal podél potoka jako ozvěna.

Eli se zastavila jen na okamžik.

Viděla, jak kluk drží věneček, jak se na něj dívá a pláče.

Na chvíli jí ho bylo líto, ale pak jí to došlo.

Kdyby si ten věneček nechal…

To by znamenalo, že si ho bude muset vzít!

Že by mu musela dát pusu!

Jen to ne – pusu a tomu klukovi? Vzít si ho?

Zařadila to mezi nejstrašidelnější věci na světě.

Utíkej! Utíkej! Znělo Eli v hlavě.

A tak utíkala dál, co jí nohy stačily.

Ali a Adam se snažila celou situaci aspoň nějak zachránit.

Šli za rozzlobeným otcem a smutným chlapcem a pokoušeli se ho uklidnit.

Ali se mu snažila vysvětlit, že Eliška je ještě moc malá, že nechtěla chlapci ublížit.

Naštěstí se po chvíli chlapec trochu uklidnil – pomohl tomu i Adam, který mu podal malou lodičku.

„Na – lodička je teď lepší než pusa od holky.

A neboj, jednou ti tu pusu dá – a třeba si tě i vezme,“ usmál se Adam.

„Fakt, vezme si mě? – no fuj.

To chci radši tuhle lodičku,“ odfrkl kluk.

Pak podal věneček Ali – a bylo po dětském zklamání.

Ten den si ale tajně přál i Adam. Své přání poslal loďkou – a tu noc se mu zdál sen.

Kissová, Kateřina. Vodní [fotografie]. 2025. Osobní archiv autora

Nejprve loďka plula poklidným tempem. Na obloze ani mráček, hladina odrážela paprsky slunce. Potom předplula věnec z kvítí a začala malinko narážet do větších kamenů. Tu se obrousila jedna hrana, tu zase druhá – potok se začal měnit v dravější řeku.

Loďka se občas málem převrhla, párkrát nabrala tolik vody, že už to málem nezvládala. A potom se před ní objevil vodopád. Nemohla nic jiného než se vrhnout střemhlav dolů. Voda byla úplně všude, ale naštěstí měla loďka pevnou základnu – s ní jen tak něco otřást nemohlo.

Náhle se ocitla v klidnější, rozlehlé části řeky. Mohla si zase klidně oddychnout a plynout. Jenže v této části řeky jsou slepá zákoutí, ze kterých se nejde jen tak dostat. A bohužel, osudem loďky v danou chvíli bylo zůstat právě v jednom z nich.

Vše kolem plynulo, a ona stála na místě. Mohla jenom pozorovat, odpočívat a čekat. Čekat na správný moment, kdy se vydá na další dobrodružství. Občas se i snažila vymanit z dané situace, ale věděla, že její počínaní je marné.

A jednoho dne, když už ztrácela všechnu naději, kdy už se začínala smiřovat, že tato situace bude navždy, spustila se prudká bouře. Liják zvedl hladinu řeky. Loďkou to zmítalo, opět se zdálo, že se převrhne. Dokonce se příď v jednu chvíli nebezpečně nahnula – když se před ní zvedla vysoká vlna a celou ji málem pohltila.

*******

O dvacet let později stála Eliška na břehu moře. Jedna vlna, druhá – omývaly její nohy. Kousek dál si hrála její dcera s loďkou vyrobenou z kůry.

Loďka vypadala staře, ale přesto krásně – jako by zažila tolik, že by to nestačilo na jeden život loďky.

Eliška přemítala, že má s tou loďkou hodně společného.

Usmála se a podívala se napravo, kde běžela Alena.

I o ní věděla, že si zažila mnoho. Mnoho – na jednu jedinou bytost.

„Nemohli jsem tě najít Eli! Manžel nám připravuje večeři.“

„Jsi šťastná Ali?“ zeptala se Eliška a zvídavě se na Alenu podívala.

Alena se zahleděla na moře. Zasnila se.

Viděla minulost, ze které si vzala vše důležité, cítila přítomnost – a nad budoucností nemělo moc cenu přemýšlet.

Teď, teď měla vše, co si kdy přála.

„Jsem Eliško – jsem.“

A z dálky se začala přibližovat malá loď.

Čím více se přibližovala k pobřeží, tím jasněji byly vidět překrásně vyřezávané ornamenty. Loď tak trochu připomínala malou loďku z kůry – ale byla daleko, daleko propracovanější.

Z paluby mával Adam.

Vedle něj stál jeho kamarád, se kterým se znal už od dávného incidentu.

Tenkrát mu malá holka zdrhla před nosem – aniž by mu dala pusu za věneček.

Konečně si jel pro zaslíbenou pusu.

Ale tentokrát věděl, že mu Eli už neuteče.

Dobrou noc a blešky ať se Vám v pelíšku nezdrží moc.