Ovládá mé jednání, snižuje mé sebevědomí, dostává mě do rozčarované lability, demoluje mě!
Žil byl v mém mozku člobrdus monstrózus. Podle názvu by se dalo říci, že jde o nějaké velké stvoření. Opak je pravdou. Je poměrně malý a osidluje jedno z mých nervových zakončení. Má rošťácké vzezření, je drzého charakteru a má kulaté tělo s bodlinami. Pěkně si pohačává na jednom z nervů a čeká, kdy se může, jak i jeho jméno napovídá, ukázat v největší monstrózní síle. Zkrátka někdo má žábu na prameni, já mám člobrda na nervu.
Abych vás převedla do reality, pokusím se představit několik příkladů, ve kterých onen tvor způsobuje problémy. Jedním z nich je můj problém s mluvením. V běžném životě až takový problém s řečí nemám, ale když se ocitnu na jevišti, je to mnohem horší. Drmolím, mluvím potichu, polykám koncovky, mluvím velmi rychle atp. Samozřejmě že s touto záležitostí má problém vícero lidí a je to poměrně klasický jev u začátečníků v tomto oboru. Ovšem co se týká mé maličkosti, je defekt mluveného projevu umocněn právě velikostí pozadí mého člobrda, jenž můj nerv zaplňuje. Totiž ta malá větev, která je součástí koruny mozkového stromu, je nerv sebevědomí. A řeknu vám, když něco sedí na sebevědomí, můžete dělat cokoliv a stejně ostrouháte. Zkoušela jsem si říkat jazykolamy, mluvit hlasitě před zrcadlem. To mi všechno samozřejmě šlo, ale na místě činu jsem opět odvedla ne moc přesvědčivý výkon. Jakmile stojíte na těch prknech a máte právě říci nějaké komplikované slovní spojení nebo větu, ozve se můj starý známý přítel na telefonu člobrdus monstrózus. Má dokonalou paměť na vaše chyby a má vždy skvělé argumenty, kterými mě odzbrojí. Když se odvážíte otevřít ústa a sdělit světu kus srdceryvné scény, ta malá příšerka se rozpomene a začne vám do toho nervu, jako do megafonu vyřvávat: „Ale má milá rozmilá, tahle pasáž ti nejde, pamatuješ si, jak ses do ní zamotala, to se ti stane určitě i teď. Řekneš to špatně? Ano? To tam ale máme složitá písmenka co? A hlavně nezapomeň polknout koncovku.“ Říkají mi, že to prý časem přijde, že se to dá všechno naučit atd. Věřím tomu, ale nejdříve potřebuju odstranit onu příšeru ucpávající můj nerv.
Další příklad mám z jiného soudku, tentokrát se netýká řeči. Jelikož jsem studentkou a jdu jednou za čas v matematice nebo fyzice počítat k tabuli, stane se z toho taková menší komediální show. Samozřejmě že to tak mají i někteří mí spolužáci, nicméně se mi daří být čas od času více expresivnější než ostatní, a tak rozjedu před tabulí luxusní one (wo)man show. Už ve fázi při cestě k tabuli se aktivuje můj žabák na nervu a hlasnou troubou zní v mé hlavě: „ Děvče, tohle není tvůj obor. Nic proti, ale jsi na to neschopná, ani základní počty neumíš a věříš si na tohle? Hele víš co… nebudu tě zatěžovat, zablokuju tvé dosavadní poznatky, ať si zbytečně nepřetěžuješ mozek.“ A následovně nejsem schopná vypočítat naprosto elementárná počty ze základní školy, učitel ze mě začne být značně nervózní a já předvádím jedno ze svých nejlepších výstupů za poslední roky.
Na konec se nabízí otázka: Co s ním? Jak s ním zatočit? Leda zabít a vymýtit pryč z mé hlavy. Je pravda, že kousek by tam zůstat mohl, přece jenom trocha člobrda monstróza na nervu neuškodí nikomu, je to jakýsi lék na přehnané sebevědomí.
Tak tedy nenechávejte si člobrda sedět na nervu a dokažte mu, že na to máte!
