Abych se narovinu přiznala s výběrem společnosti, která mě přepraví do místa určení, jsem moc neváhala. Ono totiž ani nebylo z čeho vybírat, navíc všechno vypadalo tak nevinně.
Vše nastalo osudného dne, kdy jsem se s poklidem vydala vláčkem na cestu domů. Jela jsem směrem na Brno, kde jsem měla předem zjištěné, jak přestoupit. V době prázdnin je na brněnský hlavák většině vlaků vjezd zapovězen. Ale i tak pro mě trasa neměla být žádným způsobem zdlouhavá nebo náročná. Spokojeně jsem tedy na peróně nastoupila do skoro prázdného vlaku a užívala si cestu. Neměla jsem s sebou sice nic na čtení a můj mobil byl nabit na osm procent baterie, ale aspoň jsem se uchlácholila výhledem do krajiny a v mysli si udržovala myšlenku „jak je jízda vlakem romanticky krásná“.
Do toho přišel neuniformovaný průvodčí, který mou idylickou chvilku rozbil, jelikož měl na sobě jen vytahané tričko a rifle a kolem paže měl pásek s nějakým shlukem písmen, které mi moc nedávaly smysl. Nicméně měl koženou brašničku, kterou vlakoví kontrolóři nosí a pomyslela jsem si, že se jedná pouze o brigádníka. Byl poměrně zdvořilý a řekl mi, že pokud chci jet až na hlavní nádraží, musím jet až někam dál, než jsem předpokládala. Paní, která seděla vedle mě, potvrdila jeho názor a já jsem si řekla, že budu věřit vřelému lidskému slovu než mobilní aplikaci s jízdními řády. Pěkně jsem poděkovala a opět upadla do své vlakové idylky. Pomalu jsme projížděli Brno a čekala jsem, až zastavíme, abych mohla přestoupit, protože odjezd mého dalšího vlaku se blížil.
Jak jsem se kochala brněnským městem, zpozorovala jsem, že ho pomalu míjíme a jedeme ještě kus za město. Na zastávce jsem vystoupila a zjistila, že na hlavní nádraží jede vlak až za půl hodiny a tou dobou už bych měla sedět ve svém dalším vlaku domů. No nic, pojedu až dalším vlakem, řekla jsem si, a odpustila průvodčímu jeho mladickou nerozvážnost. Jenže tento hoch byl tak zdvořilý, že pořád aktivně chodil po nástupišti a naváděl lidi, včetně mě, kam mají jít a odkud nám to jede. Já se „chytře“ koukla na ceduli příjezdů a odjezdů a šla na správný perón. V tu chvíli za mnou přiběhl onen nádražácký elév a říkal mi, že mi to jede odjinud. Řekla jsem mu, že to má jet podle cedule odsud! Po zamyšlení usoudil, že mám pravdu a šel zpět nahánět skupinu, kterou poslal na druhou stranu. Horší pro mě bylo, že přijel vlak s nápisem do destinace, která se nepodobala hlavnímu nádraží a ještě k tomu začala hlásit hlásná trouba změnu nástupiště. Přiznám se, zazmatkovala jsem, ztratila jsem pojem o světových stranách a podle vzoru několika lidí vedle mě jsem utíkala na jiné nástupiště. Přijel téměř historický vlak, tentokrát raději bez nápisu kam míří a já do něj bez váhání nasedla. Naproti mně seděla starší paní a vedle seděl dědeček se dvěma vnuky. Za mnou sedělo dítě, které mě rošťácky tahalo za vlasy. Opět mě to tak nějak dojímalo a přidala jsem si jako z nějaké Hrabalovy knihy. Až po několika zastávkách mi ty širé lány úplně nepřipomínaly centrum Brna. Zeptala jsem se paní naproti, zda to jede na hlavní nádraží do Brna, ona mile odvětila, že tudy už dávno jeli a já na první stanici, na které jsme zastavili, hekticky vystoupila. To mi ještě došlo, jaké jsem měla štěstí, že mě průvodčí v tomhle vlaku neviděla a prosvištěla kolem mě docela velkou rychlostí. Jinak bych ještě platila pokutu.
Když mě tehdy v tom původním vlaku poslali až kamsi za Brno, byla jsem lehce naštvaná, ale v této kotěhulce už se mi chtělo brečet. Po chvíli jsem se vzchopila a představovala si, že hraju nějakou drsnou bojovku o přežití. Něco jako pokladna s okýnkem a hodnou paní tam neexistovalo, musela jsem si poradit SAMA s jízdním řádem, jelikož mobil hlásil blackout. Měla jsem štěstí, vlak jel hned za půl hodiny. Mezitím jsem si jako pořádný zvěd sofistikovaně prohlížela mapu a zjistila jsem, že jsem byla na půlce cesty do Břeclavi. Nicméně jsem, i když by šlo o minutky, mohla ještě stihnout ten druhý vlak z Brna. Čekala jsem, až zahlásí příjezd a já mrštně skočím do vlaku, abych všechno stihla. Ovšem z hlásné trouby se ozvalo, že vlak bude asi deset minut opožděn. To už se mi chtělo smát, že dneska mi asi dráhy příjezd domů nepovolí. Do mé rodné hroudy jsem se s několika hodinovým zpožděním nakonec dostala, ale že to dalo zabrat! Hřebínek ze schopnosti jezdit vlakem mi ulétl někam hodně daleko, nicméně se za pár dní pokusím o další tvrďáckou výzvu skrz vlakové tratě. Tak tfuj tfuj...
