Nemůžete se pohnout a naříkáte celý den, vaše pohyby jsou umožněny jen do určitého úhlu, jinak hrozí akutní bodání, které projevujete naříkáním vstříc svému okolí.
Ano, já vím, nemám právo na řečnění ohledně bolesti zad, jelikož jsem velmi mladá a nás prostě záda nemůžou bolet. Minulý týden jsem se ráno probudila a jak jsem si to šupajdila do školy, stalo se něco mezi nebem a zemí, začaly mě ukrutně bolet záda. Podezřívám z toho předchozí noc, kdy jsem měla prapodivné sny o nadpozemských bytostech a v neustálém probouzení jsem kontrolovala, nehodlá-li mě nějaký duch sežrat, či nakouskovat a upéct na 180 °C v horkovzdušné troubě. Dost už pečení, nyní k problémům mého pohybového aparátu. Tak tedy celý ten den jsem prosténala a prohýkala za přítomnosti mých přátel, kteří už mě berou jenom jako hypochondra. Nestála jsem jim za nic víc, než jen za úsměv od ucha k uchu střídaný předstíraným pohledem soucitu, při kterém se mi chtělo jančit ještě víc. Zmínka o bolesti zad v blízkosti starších lidí vyvolala v jejich očích úděs opovržení a nějaký velice vtipný komentář na téma: Jak tebe můžou bolet záda… Zkrátka doba je rychlá a lidé s ní. Mladí prodělávají infarkty a mají i bolesti zad, je to bohužel pravda a nic jiného. Polovina mých vrstevníků má skoliózu, protože všichni nosíme těžké tašky a neustále čumíme do těch počítačů. No, co na plat. Nicméně jsem onen den byla velmi silným jedincem, který neváhal běhat hodinu po jevišti a tvářit se jakoby nic. Předpokládám, upozorňuji, že jsem v oboru biologickém spíše laik, kterému za život prošlo hlavou jenom pár informací týkajících se žláz s vnitřní sekrecí, ale domnívám se, že za zmírnění pocitu bolesti může pár hormonů jako je adrenalin nebo endorfiny, my divadelníci máme pro hormony způsobující jakýsi „klid“ na jevišti ekvivalenty různé např.: „kouzlo divadla“, nebo „síla jeviště“. Avšak po příchodu domů, na mě přestalo působit úplně všechno a já jsem se po lehnutí nemohla ani pohnout. Ač jsem se snažila vší silou vzepřít matraci a alespoň si sednout, nešlo to. Kňučela jsem jako pes a poslední síly jsem vynaložila pro úchop mobilu a zavolala mým blízkým nacházejícím se o patro níže v našem příbytku. Zmínila jsem, že mám jistá omezení pohybu a škemrala o jednu tabletku růžového štěstí. Maminka byla tak zlatá a hned přiskočila, já se za její pomoci horko těžko zvedla a poslala růžovou lentilku vstříc organismu. Lehla jsem si, asi půl hodiny jsem hýkala a následně usnula jako beránek. Ráno jsem se probudila s menší bolestí, ovšem pro jistotu zůstala v domácí rekonvalescenci. Další dny se to jen a jen lepšilo. Sice se sem tam místečko bolesti ozvalo, nicméně bolestivý jev byl brán jako dozvuk středeční bolesti. Nyní, po týdnu, jsem se cítila fit, zkrátka jako od Mattela. Jenže, asi se zase stalo něco mezi nebem a zemí a zase mě to začalo bolet. Ovšem nyní na druhé straně zad.
Ať žijí má mladistvá záda!
