Je to jeden z nejvíc nepříjemných momentů, co znám. Pokud se často setkáváte s lidmi, stává se vám to docela běžně.
Snad každý z nás se někdy dostal do situace, kdy nějak chybí slova. Ku příkladu když se nějakou shodou okolností vyskytnete v komunikačním ringu s člověkem, kterého vidíte poprvé v životě nebo jste ještě doposud nedostali šanci, se vzájemně sdílet. V hlavě se vám mísí spousta teorií, jakým způsobem bude protivník reagovat. Vaše sebevědomí klesne na minimum a jdete se bít. Tato situace bývá nejvypjatější, když jste tam pouze dva. Jakmile je účastníků konverzace víc, měl by být hovor uvolněnější. Nicméně teď je tu vaše maličkost a onen člověk. Nastává chvíle upjatého soustředění a nenadálé kreativity. Ze začátku se na sebe pousmíváte a začínáte cítit, že jde do tuhého. Už uběhlo deset sekund a vy se vší silou snažíte ze sebe vydolovat nějakou otázku nebo komentář. Mozkové závity zabírají na plné obrátky, ale kreativitě jako by narostly nožičky a ona utekla na severní pól, kde se nechala rituálně zmrazit, aby byla probuzena budoucími generacemi za dvě století. Zkrátka nic kloudného a originálního z vás nemá šanci vypadnout. Na čele vám vyrašily kapičky potu a pokud se vám ten člověk ještě ke všemu líbí, přidají se i rány ze srdce a vy se dostanete do stavu nervově kolabujícího. Vyškrábete ze sebe větu komentující stav počasí a po dokončení poslední hlásky si připadáte jako borec na třetí. Pokud je ten den mizerné a škaredé počasí, jste v pohodě, protože na něj můžete nadávat ještě dalších třicet sekund. Ovšem když je pěkně, není ani teplo ani zima, zkrátka tak akorát, jste v kaši, jelikož na vaši otázku: " Dnes je ale krásné počasí, že?", se nedá odpovědět jinak než: "Ano... ano velmi krásné počasí". A je to zase tu, avšak máte výhodu, neboť vedete 1:0 a váš spolurozhovorník je na řadě. Ale když mlčí jak jehňátko, nastává ta dlouhá a ničím nerušená chvíle ticha. Trapnost nad trapnost! Po té nastává taková věc, jejíž výskyt je velmi častý. Po několika sekundách znovu seberete odvahu vyslovit další otázku, jenže v přesně tu stejnou vteřinu se vás začne ptát i váš rozhovorový protějšek. Oba svou otázku nedokončíte a vzájemně se omlouváte a popouzíte, stáváte se gentlemany a dáváte přednost tomu druhému, aby vyřknul onu otázku. Víte, že máte před sebou ještě další dvě otázky, které mohou vyvést v další rozhovor, anebo po jejich zodpovězení skončit v tom nejvíc ohlušujícím tichu.
Nastal moment trapnosti, ze kterého se špatně uniká. V tom případě vám nezbývá nic jiného než čekat na vysvobození nebo plánovat důmyslný útěk. Tak hodně štěští!
