Byl 23. prosinec a já jsem neměla ještě žádný dárek. Což o to, mé nitro zůstávalo poměrně klidné, ale nevím, jak by to přijali mí blízcí, kdybych je neobdarovala nějakým hezkým dárkem.
Proto jsem se dopoledne odhodlala vstát a za zisku kapky štěstí jsem se rozhodla jít do obchodu pešky. Jak jsem se blížila k obchodnímu domu, pobaveně a škodolibě jsem se dívala na kolonu aut vyjíždějící ze supermarketu. Pečlivě jsem studovala pohledy řidičů a ostatních pasažérů jejich aut. Pohledy skleslé a utahané linuly se celou průrvou aut a já se tiše smála, jak jsem to dneska s mým způsobem „pěšmo“ vyhrála. Připadala jsem si obrovsky nad věcí, nepolíbená stresem z kupování všeho možného na Štědrý den. S jemným nádechem skutečnosti, že jsem se právě glorifikovala, jsem za otevírání andělské brány vstupovala do prvního krámu. Sebrala jsem košík a předstírala, že budu za pět minut hotová úplně se vším. Nastala promenáda a já korzovala okolo regálů a prohlížela jsem si věci k možnosti nákupu. Když jsem zjistila, že už jsem všechny poličky a věšáky obešla a nic nevybrala, začaly mi postupně upadávat hvězdičky na mé svatozáři a rašit kapičky potu na čele. To byste nevěřili, jaký mi byl za působení místního topení, stresu a zimní bundy šílený hic. Nicméně jsem se vzchopila a startovala druhé kolo, jelikož ten obchod byl mou nadějí. Ve druhém kole jsem si s těžkým srdcem vytipovala pár věcí, které by možná byly po zaplacení ochotny skočit do mojí tašky. Avšak budoucí dárky jsem do košíku začala skládat až při kole pátém a šestém. V oné prodejně jsem skončila s pošramocenou pověstí světce a s nechutí jsem se belhala k dalším andělským vratům. Našla jsem nadprůměrně rychle, byla jsem šťastná, suverénně jsem si nakráčela do dlouhatánské fronty a směle čekala, až přijdu na řadu. A to si tak stojím, když mě v tu ránu zasáhne myšlenka, kde mám tašku s dárky, které jsem koupila v předchozím obchodě. Nedbale jsem se prohledala a vyletěla z řady rychlostí blesku a začala jsem hekavě prohledávat uličky obchodu. Taška nikde, když si všimnu, že jsem ji měla celou dobu pověšenou na lokti. Nesměle jsem se vracela na konec řady u pokladny a postupně mi upadávaly všechny hvězdičky z mé nadpozemské korunky. Naprosto umořená jsem vyšla z obchodního domu a nejraději bych sebou praštila o zem. Jedinou vzpruhou byla ještě horší dopravní situace než předtím. Parkoviště bylo plně aut včetně příjezdových cest a auta stála v hadech za sebou a všichni se marně snažili vyjet neb zaparkovat. A mně se z toho cizího neštěstí udělalo zase trochu líp. Já vím, ta škodolibost se mi jednou vymstí, třeba už o dalších Vánocích, kdy se beztak rozhodnu vyjet na nákupy autem.
