Základna Western Test Range

Raketová základna Western Test Range, rozkládající se severně od Los Angeles, byla vybudována na teritoriu několika vojenských základen, z nichž největší byla letecká základna Vandenberg, podle níž také bývá označována.

Pohled na komplex SLC6

Další vojenskou základnou, kterou "zabrala" nová raketová střelnice bylo vojenské zařízení Point Arguello patřící námořnictvu. Právě na místě této základny a základny Vandenberg AFB měly být vybudovány rampy pro starty kosmických raket. Základna byla budována s cílem využívání pro vojenské mise, ale kromě vojenských družic se již od samého počátku počítalo i se starty družic NASA na dráhy s vysokým sklonem, které nelze z bezpečnostních důvodů vypouštět z Cape Canaveral. Poloha základny umožňuje odpalování raket jihovýchodním až jihozápadním směrem a střelecký sektor základny míří nad Tichý oceán. Rakety jsou sledovány pozemními stanicemi, které jsou situovány na ostrovy Kwajalein, Guam, Wake, Eniwetok a Johnson Island, a pro sledování lze používat i pozorovací stanici na Havajských ostrovech. Celý komplex včetně střeleckého sektoru a sledovacích a pozorovacích stanic byl někdy označován jako Western Space and Missile Center.

S budováním vlastní základny pro testování raketových zbraní a vynášení vojenských satelitů se začalo v červnu 1958. Výstavba díky vkladu velkých částek probíhala velice rychle a souběžně byly budovány jak odpalovací rampy pro nosné rakety, tak odpalovací stanoviště pro zkoušky vojenských raketových střel. Významnou stavbou byl rovněž radarový systém MILS, který umožňoval přesně stanovit místa dopadu raket na vodní hladinu. Systém byl schopen zachytit vodní sloupec, pokud jeho výška dosahovala alespoň devět metrů a jeho trvání bylo nejméně dvě vteřiny.

Základna byla budována na ploše asi 260 km², ale postupně zabrala prostor kolem 400 km². Základna se dělí do tří částí nazvaných North Base, Main Base a South Base. Severní část slouží výhradně pro testování mezikontinentálních balistických raket, rampy pro kosmické nosiče jsou ve střední a jižní části. Ve střední části základny se nachází také letiště, z něhož startují letadla vynášející nad Tichý oceán rakety typu Taurus.

První družicí, jež byla vypuštěna ze západní základny, z rampy 75-3-4, se stala 28. února 1959 vojenská družice Discoverer 1; nosnou raketou byla Thor Agena A. V době, kdy se družice dostávala na oběžnou dráhu - osm minut po startu - bylo ztraceno spojení a podle některých pramenů se družice vůbec na dráhu kolem Země nedostala a dopadla někde v oblasti jižního pólu. Byly však zachyceny sporadické signály a rovněž radary zachytily odrazy nasvědčující tomu, že se družice na geocentrickou dráhu dostala. Následující družice Discoverer 2 startující 13. dubna 1959 už byla úspěšná a na oběžnou dráhu se bezpečně dostala.

Nejdražším odpalovacím komplexem základny je rampa SLC-6 (Space Launch Complex) v oblasti Point Arguello, do níž bylo investováno asi 8 miliard dolarů. Není to ovšem její velikostí nebo složitostí, ale tím, že byla několikrát přebudovávána. Její stavba byla zahájena v březnu 1966 a původně měla sloužit k vypouštění raket Titan-3M s vojenskými pilotovanými laboratořemi MOL, ale projekt byl zrušen a hotová rampa (výstavba byla dokončena v roce 1969) byla zakonzervovaná.
V osmdesátých letech se SLC-6 upravovala pro vypouštění raketoplánů, které měly z této základny vynášet vojenská užitečná zatížení. O úpravě komplexu a jeho využívání pro lety raketoplánů přitom bylo rozhodnuto už v dubnu 1974. Přistávací dráha pro návrat raketoplánů měla být vybudována v severní části základny. S její stavbou se začalo v roce 1979, ale dráha nebyla nikdy dokončena. Zde měla být rovněž ubytovna pro astronauty a hala pro poletovou kontrolu raketoplánu; předstartovní příprava raketoplánu pak měla probíhat v 26 km vzdáleném místě u startovního komplexu SLC-6.

Plán z následujícího roku předpokládal, že v období následujících dvanácti let bude z SLC-6 a jednoho dalšího komplexu raketoplán startovat 725krát. Postupem času se počet plánovaných letů podstatně snižoval a poslední plán z roku 1982 předpokládal během dvanácti let už jen 278 startů, přičemž necelá polovina měla být ve prospěch NASA; první start měl být v roce 1985 (termín se během času posouval dál a dál). Ovšem po havárii raketoplánu Challenger v lednu 1986 byl projekt vojenských misí raketoplánů zastaven a později zcela zrušen a startovací komplex SLC-6, z něhož neodstartoval jediný raketoplán, tak opět osiřel. Odhaduje se, že náklady na úpravu komplexu si vyžádaly 435 miliónů dolarů.

Stavbaři se na komplex vracejí až v roce 1994 a tentokrát jej přestavují pro komerční raketu firmy Lockheed/Martin LMLV (Lockheed Martin Launch Vehicle), která později dostala oficiálně označení Athena. První raketa LLV1 z komplexu odstartovala 15. srpna 1995 s družicí GemStar 1; pro závadu druhého stupně ale oběžná dráha dosažena nebyla. Teprve raketa LMLV1 startující z komplexu SLC-6 dne 22. srpna 1997 dosáhla geocentrickou dráhu, i když podstatně nižší než byla plánována. Družice Lewis měla létat ve výšce 523 km, ale rakety ji vynesla jen na dráhu ve výšce 124 - 134 km.

HLAVNÍ PRAMENY:
[1] P. Lála, A. Vítek: Malá encyklopedie kosmonautiky, Mladá fronta, Praha 1982
[2] B. Růžička, L. Popelínský: Rakety a kosmodromy, Naše vojsko, Praha 1986
[3] http://www.vandenberg.af.mil/

-----
Příště: Pilotované orbitální stanice; plánované zveřejnění: 11.2.2012.