Sovětské raketové letouny

V Sovětském svazu probíhal vývoj strojů poháněných raketovými motory od počátků třicátých let minulého století. První realizovatelný projekt pochází z roku 1932.

Vývoji raketových strojů se v SSSR věnovalo několik konstruktérů a zmíněný první projekt pochází od Sergeje P. Koroljova (1907 - 1966). Jednalo se o raketový letoun, který by měl raketový motor na kapalné palivo. Vývoj raketoplánu měla za úkol čtvrtá brigáda moskevské skupiny GIRD (Gruppa izučenija reaktivnovo dvoženija), do jejíhož čela se postavil S. P. Koroljov. Nejprve brigáda uvažovala o využití bezocasého kluzáku BIČ-8, ale v lednu 1932 dospěla k závěru, že pro zabudování navrhovaného raketového motoru OR-2 je tento kluzák příliš křehký. Proto v únoru kontaktuje konstruktéra kluzáku Borise Ivanoviče Čeranovského (1896 - 1960) a získává pro své záměry robustnější kluzák BIČ-11, konstruovaný jako samonosné křídlo. Tento projekt je pak označen jako RP-1 (RP = raketnyj planěr). Hlavním problémem se nakonec stal raketový motor OR-2, který byl vyvíjený skupinou vedenou Fridrichem A. Canděrem (1887 - 1933). Vývoj motoru se stále opožďoval a jeho hrubá stavba byla dokončena teprve na sklonku roku 1932. K první statické zkoušce motoru došlo 16. března 1933, ale motor hořel nepravidelně a nedával spolehlivý tah. Koroljov tak musel plány na konstrukci raketoplánu odložit na pozdější dobu. K tomu ho přiměly i provedené výpočty, které ukázaly, že výkony současného raketového motoru nejsou dostatečné pro pohon předpokládaných typů raketoplánů. Jejich vzletová hmotnost byla asi pětkrát větší než byl tah motoru (aby se stroj vůbec pohnul, musí být tah motoru větší než je vlastní hmotnost stroje).
Koroljovova brigáda navrhla v roce 1932 ještě jednu variantu raketoplánu (s označením RP-2); v podstatě se jednalo o upravený kluzák BIČ-11, do kterého měl být zabudován raketový motor konstruovaný lidmi kolem Michaila K. Tichonravova (1900 - 1974), absolventa Žukovské letecké akademie. Později začal Koroljov samostatně pracovat na zdokonaleném RP-3. Po odložení konstrukce raketoplánu začala čtvrtá brigáda GIRDu vyvíjet okřídlené rakety, které částečně vycházely právě z nedokončených projektů raketoplánů. Ve vizích konstruktérů bylo, že okřídlená raketa bude prvním stupněm kosmických raket. První tři zkušební starty okřídlené rakety s označením 06D proběhly v roce 1934, ale úspěšným byl pouze let z 5. května 1934, při kterém raketa při stabilním letu doletěla do vzdálenosti asi 100 metrů. Projekty dalších variant letounových střel (06/II, 06/III a 06/IV) byly dokončeny v září 1934, ale projekty byly po neúspěšných letových zkouškách v roce 1939 zastaveny. Letové testy už probíhaly bez konstruktéra S. P. Koroljova, který byl 27. září 1938 Vojenským kolegiem Nejvyššího soudu odsouzen k desetiletému vězení a k pětileté ztrátě občanských práv.
K myšlence raketového letounu se koncem roku 1937 vrátil ústav RNII (Reaktivnyj naučno issledovatělskij institut), jehož ředitelem byl od října 1937 B. M. Sloniměr. (Sloniměr vystřídal Ivana Klejmenova /1899 - 1938/, který se stal společně s hlavním inženýrem Georgijem E. Langemakem /1898 - 1938/ obětí stalinských čistek v sovětské armádě; oba byli v lednu 1938 popraveni.) Oddělení vedené Leonidem S. Duškinem vycházelo z Koroljových dřívějších návrhů; projekt byl označen jako RP-318. Koroljov tento projekt navrhl už počátkem roku 1936. Jeho raketový letoun měl být klasickým bombardérem vynesen do výšky 8 až 10 km a po odpoutání by pomocí vlastního motoru měl dosahovat rychlosti kolem 300 m/s a jeho dostup by se měl pohybovat kolem 25 km. Za základ konstrukce považoval svůj větroň SK-9, jehož návrh dokončil v roce 1935.
V únoru 1938 předložili S. P. Koroljov a E. S. Ščetinkov vědecké radě NII-3 (přejmenovaný RNII; reorganice výzkumných ústavů s jejich přejmenováním probíhala v SSSR velmi často) materiál, který se zabýval dalšími perspektivami raketoplánů. Konstruktéři vyzdvihovali zejména možnosti využití podobných strojů jako přepadových stíhačů. Nevýhodou ovšem byla krátká doba činnosti raketového motoru a s tím spojená krátká doba aktivní části letu - útok na nepřátelský objekt tak musel byl úspěšný na první pokus.
Mezitím v období od 25. prosince 1937 do 5. února 1938 se v rámci RNII uskutečnilo dvacet statických zkoušek kapalinového raketového motoru ORM-65 zabudovaného do kluzáku SK-9 (čímž byla prakticky zahájena realizace projektu RP-318). Přestože se vyskytovaly potíže s použitým motorem (přehřívání, nespolehlivé těsnění, únik kyseliny), byl kluzák RP-318 poprvé vyzkoušen za letu s pracujícím motorem 28. února 1940. Pilotem RP-318 byl Vladimir P. Fjodorov. Kluzák byl v závěsu za letounem R-5 vytažen do výšky 2800 metrů, kdy se oddělil a po sestupudo 2600 metrů byl zapálen raketový motor. Během 6 vteřin byl stroj urychlen z 80 na 140 km/hod. a během 110 vteřin činnosti motoru letoun vystoupil do 2900 m ([3] uvádí maximální rychlost 165 km/hod.). POté se kluzák vrátil na letiště,kde úspěšněpřistál. Letoun 10. a 19. března uskutečnil s motorem V. P. Gluška RDA-1-150 další dva úspěšné lety (nový motor bylo 2 kg lehčí a podařilo se vyřešit potíže s jeho chlazením). Tyto úspěchy přispěly k tomu, že 17. července 1940 vydal komisariát obrany SSSR (na přímý příkaz J. V. Stalina) rozhodnutí o vývoji raketových stíhaček. Na podzim 1940 byl RP-318 převezen do RNII a tam byl rozebrán; v srpnu 1941 byla před evakuací ústavu jeho dřevěná konstrukce spálena.
Na základě rozhodnutí Stalina zahájili konstrukci raketového letounu  Alexandr Jakovlevič Berezňak a Alexej Michailovič Isajev. Projekt nesl podle jmen konstruktérů označení BI, ale oficiálně byla zkratka interpretována jako "bližnij istrebitěl". Letoun měl být určen k obraně menších cílů jako jsou továrny nebo železniční stanice. Už za rok - v červenci 1941 - bylo rozhodnuto o výrobě pěti prototypů a první stroj se vznesl do vzduchu 10. září 1941. První let byl bezmotorový, ve vleku za letounem Pe-2; pilotem byl B. N. Kudrin.
K prvnímu motorovému letu byl BI-1 připravován v dubnu 1942, ale ještě při pozemních zkouškách došlo k explozi raketového motoru a lehkému zranění pilota. K prvnímu skutečnému vzletu opraveného stroje došlo 15. května 1942, kdy stroj pilotovaný G. J. Bachčivadžim během tříminutového letu vystoupal do výšky 840 m a dosáhl rychlost asi 400 km/hod. (Bachčvadži za uskutečněný let byl vyznamenám Leninovým řádem). Druhý vzlet následoval až po osmiměsíční přestávce 10. ledna 1943. Letoun při něm dosáhl výšku 1100 m a jeho rychlost byla kolem 400 km/hod. Při dalším letu už byla dosažena maximální rychlost 675 km/hod. a výška 2190 m.
Prototyp s označením BI-3 startoval poprvé 11. března 1943 a zkušební pilot Bachčivadži s ním vystoupil do výšky 4000 m. Další pokusné lety probíhaly ve dnech 14., 21. a 27. března 1943. Při posledním z nich se letoun ve výšce 2000 m a při rychlosti kolem 800 km/hod. rozkmital a došlo k porušení jeho konstrukce. Stroj se stal neovladatelným a zřítil se k zemi. Zkušební pilot přitom zahynul.
Přes tuto nehodu pokračovala stavba dalších čtyř strojů. BI-4 byl použit pro pevnostní zkoušky a další tři (BI-5 až BI-7) byly určeny k letovým testům. Hlavní rozdíl oproti prvním třem strojům byl v nové motorové jednotce RD-1 s regulovatelným tahem, která měla umožnit dosažení rychlosti až 900 km/hod. a dostup až 16 km. Z této série se ale do vzduchu dostal pouze BI-7, a to při dvou letech: 24. ledna a 9. března 1945.
Přestože se letoun nedostal z fáze zkušebních letů, bylo rozhodnuto o zahájení sériové výroby. Výroba 30 až 50 kusů byla objednána v závodě 239, který vedl S. A. Moskalenko. Jako výrobní vzor sloužil prototyp BI-4. Výroba se ale plně nerozjela a pouze bylo rozestavěno několik kusů. V březnu 1945 byl totiž celý projekt zastaven.
Po skončení války v Sovětském svazu vzniklo ještě několik projektů raketových letounů, ale žádný z nich se nedostal dál než k výrobě prototypů. Jedním z takových projektů byl Mikojan-Gurjevič I-270 Ž-1, který konstrukčně vycházel z německého stroje Messerschmitt ME 263. Byly postaveny dva prototypy, které byly vyzkoušeny při bezmotorových letech (první z nich v prosinci 1946). Oba prototypy byly neopravitelně poškozeny při tvrdých přistáních.
Druhým takovým projektem byl raketový letoun označený 346-3, jehož stavba byla dokončena v roce 1951. Letoun uskutečnil tři samostatné lety, vždy za pilotáže zkušebního pilota Zieseho; poprvé letěl 15. srpna 1951. Při třetím letu, 14. září 1951, ztratil letec nad strojem vládu, a proto jej opustil. Neřízený stroj dopadl na zem a byl zcela zničen. Po havárii byl celý program zastaven.
Brzy poté sovětské vojenské letectvo od dalšího vývoje raketových letounů odstoupilo, neboť se ukázalo, že v armádě mají budoucnost proudové motory. A s využitím raketových strojů pro civilní sektor se nepočítalo.

HLAVNÍ PRAMENY:
[1] V. Němeček: Vojenská letadla 2. a 3., Naše vojsko, Praha 1975 a 1977
[2] K. Pacner: Hlavní konstruktér, Albatros, Praha 1977
[3] K. Pacner: Na obou březích vesmíru, Československý spisovatel, Praha 1968
[4] http://www.airwar.ru/enc/fww2/bi1.html
[5] http://airwar.valka.cz/sssr/bi/index.php[6] http://astronautics.ic.cz/?choice=koroljov[7] http://www.palba.cz/printview.php?t=4458&start=0&sid=1cf9456c7f7d68d35ca210f1b9b6c7b7

-----
Příště: Americký měsíční program Ranger; plánované zveřejnění: 23.8.2011.