Počátkem třicátých let minulého století se v Sovětském svazu začali sdružovat nadšenci "meziplanetárního spojení" do různých skupin, jejichž cílem byla stavba raket. Jednou z nich byla i skupina, která později získala název GIRD.
První raketa GIRDu - GIRD-X
Kroužky spojující lidi se zájmem o dobývání kosmického prostoru ale vznikaly už dříve - první se vytvořila už v roce 1925 v ukrajinském Kyjevě. Kyjevský kroužek měl asi sedmdesát členů a v červnu 1925 vyzýval k založení dalších podobných uskupení nadšenců. Tato kyjevská skupina, kterou založil letecký inženýr Alexandr Fjodorov a jejímž předsedou se později stal akademik D. Grave, také uspořádala v místním muzeu první mezinárodní výstavu kosmických aparátů. Obdobná výstava meziplanetárních "mechanismů" pak byla později uspořádána i v Moskvě Ústředním výborem pro výzkum raketových problémů. Členy tohoto výboru byli také Ciolkovskij a Rynin. Mnozí vědci ale v té době považovali myšlenku meziplanetárních letů za předčasnou a výjimkou nebyly ani názory, že se jedná o neuskutečnitelnou fantazii.
V Moskvě již dříve existovala skupina Obščestvo izučenij mežplanětnych soobščenij (Společnost pro výzkum meziplanetárních letů), kterou v roce 1924 založil F. A. Canděr. Společnost se ale plně nerozvinula a po necelém roce zanikla - jednak pro bezájem, jednak z finančních důvodů.
Na podzim 1931 byly v Moskvě a Leningradě vytvořeny při Osoaviachimu první skupiny pro výzkum reaktivního pohonu GIRD (gruppa izučenija reaktivnovo dviženija). Sami členové GIRDu ale zkratku dešifrovali jako Gruppa Inženěrov Rabotajuščich Darom (skupina inženýrů pracujících zadarmo). Na začátku třicátých let totiž za svoji práci v laboratořích nedostávali žádný plat a výzkumu se věnovali ve svém volném čase. Později vznikaly podobné skupiny také v Charkově, Baku, Tbilisi, Archangelsku, Novočerkassku a v Brjansku.
Skupina moskevského GIRDu (MosGIRD) byla vytvořena 18. července 1931 ze sekce reaktivních motorů při Úřadu letecké techniky Ústředního výboru Osoaviachimu na zasedání, které schválilo nový název "Byro pro studium reaktivního pohybu" (BIRD; бюро изучения реактивного движения). Při registraci v Ústřední radě Osoaviachimu 15. září 1931 ale byla organizace BIRD přejmenována na GIRD - группа изучения реактивного движения. Oficiální dekret o ustavení skupiny pod názvem GIRD byl vydán až 14. července 1932 a obsahoval dlouhou řadu paragrafů. GIRD, jehož prvním předsedou byl zvolen Fridrich A. Canděr, měl čtyři brigády, které se zabývaly speciálními úkoly.
První brigádu vedl F. A. Canděr a jejím úkolem byl vývoj kapalinového raketového motoru; druhou brigádu vedl Michail K. Tichonravov a ta se zabývala pomocnými konstrukcemi pro raketové motory (např. turbočerpadla); třetí brigáda vedená Jurijem A. Pobědonoscevem se zabývala stavbou vzdušných reaktivních motorů a čtvrtá brigáda pod vedením Sergeje P. Koroljova připravovala konstrukci létajících aparátů. První brigáda pokračovala ve vývoji raketového motoru OR-1, jehož konstrukcí se již od roku 1928 zabýval její vedoucí F. A. Canděr. Motor OR-1 měl být využíván kromě raket i v kluzáku vyvíjeném čtvrtou brigádou.
MosGIRD byla později určena jako centrální skupina, která vedla a řídila skupiny GIRD v ostatních sovětských městech. MosGIRD se rovněž zabýval propagandou a přednáškovou činností a od roku 1932 pořádal kurzy teorie reaktivního pohonu.
Do čela moskevského GIRDu byl k 1. květnu 1932 jmenován Sergej P. Koroljov (pozdější hlavní konstruktér a stratég prvních kosmických úspěchů Sovětského svazu). Pod jeho vedením dokončila na konci května 1933 druhá brigáda stavbu rakety 09, která byla první sovětskou raketou s kapalinových raketovým motorem a čtvrtá brigáda v srpnu 1933 rozpracovává raketový kluzák RP-1 (jehož vzorem je sériový kluzák BIČ-11) osazený raketovým motorem OR-2.
Do úspěchů moskevského GIRDU nezvratně patří vypuštění první sovětské rakety s kapalinovým raketovým motorem - GIRD-X. Raketa byla vypuštěna 25. listopadu v Nachabinu u Moskvy. Raketa vystoupila do výšky necelých 80 metrů, kde vlivem poškození motorového závěsu přešla do nekontrolovatelného letu a pak dopadla asi 150 metrů od startovní rampy.
Ale už předtím, 17. srpna 1933, byla MosGIRDem vypuštěna první hybridní raketa na světě - GIRD 09, kterou konstruoval M. K. Tichonravov. Raketa spalovala želatinizovaný benzín a kapalný kyslík. Raketa vystoupila do výšky asi 400 metrů a celý let od startu po dopadu na zem trval 13 vteřin.
Vypuštěním svých prvních raket splnil MosGIRD první cíl své činnosti: prakticky prokázat reálnost raketového letu a perspektivnost raket. Druhým cílem bylo provádět rozsáhlý výzkum možnosti využití raketových motorů pro nové druhy výzbroje a pro létající aparáty. K jeho realizaci na půdě MosGIRDu už ale nedošlo. Příkazem Revoluční vojenské rady číslo 0113 z 21. září 1933 a následným nařízením číslo 104 Rady práce a obrany z 31. října 1933 byl na základech GIRDu a GDL vytvořen RNII (Reaktivnyj naučno-issledovatělskij institut), který některé projekty z GIRDu převzal. Hlavní slovo ale měli technici z GDL a pro raketový výzkum to byl krok zpět.
Do čela nově založeného RNII byl postaven I. T. Klejmenov a jeho zástupcem pro vědeckou práci se stal S. P. Koroljov, kterého od ledna 1934 vystřídal G. E. Langemak.
Leningradská skupina GIRD byla oficiálně vytvořena 13. listopadu 1931 a jejím prvním předsedou se stal V. V. Razumov; zakládajícími člena byli mj. J. A. Perelman, N. A. Rynin, A. N. Štern a M. V. Gažala. Skupina LenGIRD byla velice aktivní a už na začátku roku 1932 měla více než 400 členů, z nichž řadu působila v leningradské GDL (Gazodynamičeskaja laboratorija; laboratoř dynamiky plynů), kterou v roce 1928 založil inženýr N. I. Tichomirov. Proto také už 16. května 1932 podepsali zástupci LenGIRDu a GDL dokument o integraci vědeckého výzkumu. Členové leningradské skupiny se zaměřili především na rakety s pevnými pohonnými látkami, které byly vhodnější pro armádní použití. A k projektování raket zejména pro vojenství vedlo to, že výzkum podporoval velitel tamního vojenského okruhu M. N. Tuchačevskij.
LenGIRD byla od samého počátku velice aktivní také v oblasti popularizace raketové techniky. Pořádala veřejné předváděcí akce, na nichž byly vypouštěny malé prachové rakety, a organizovala přednášky a kurzy teorie reaktivního pohonu. V kurzech získávala nové zájemce a současně vychovávala budoucí sovětské raketové odborníky. LenGIRD během své krátké činnosti rozpracovala řadu originálních projektů experimentálních raket. Příkladem mohou být návrhy fotoraket, meteorologických raket a Razumovův a Šternův projekt rakety s rotačním kapalinovým raketovým motorem.
V roce 1934 byla skupina LenGIRD přeorganizována v Sekci reaktivního pohonu, kterou vedl M. V. Mačinskij. Sekce pokračovala v započaté práci na projektech LenGIRDu a také v přednáškové činnosti. Navíc prováděla pokusy s přetížením na zvířatech a až do začátku druhé světové války vyvíjela a zkoušela kapalinové raketové motoru pro užití ve speciálních raketách.
Jak už bylo zmíněno dříve, vznikaly skupiny GIRD také v dalších ruských městech. Velkou roli v tom hrála propagandistická práce F. A. Canděra, N. A. Rynina, V. P. Vetčikina a dalších nadšenců. Tyto skupiny ale brzy zanikaly a nevyvíjely činnost, která by se významným způsobem zapsala do dějin raketové techniky.
HLAVNÍ PRAMENY:
[1] A. Bowdoin Van Riper: Rockets & Missiles, John Hopkins University Press, Baltimore 2007
[2] J. Golovanov: Cesta na kozmodróm; Mladé letá, Bratislava 1987
[3] P. Lála, A. Vítek: Malá encyklopedie kosmonautiky, Mladá fronta, Praha 1982
[4] K. Pacner: Hlavní konstruktér; Albatros, Praha 1977
[5] K. Pacner: Kolumbové vesmíru; Mladá fronta, Praha 1976
[6] http://patriot-cccp.ru/index.php?option=com_content&view=article&id=290:gird&catid=39:obrazov&Itemid=63[7] http://www.spaceline.org/rockethistory.html
-----
Příště: Přehled událostí v kosmonautice; plánované zveřejnění: 4.12.2011.
