- Napište nám
- Kontakty
- Reklama
- VOP
- Osobní údaje
- Nastavení soukromí
- Cookies
- AV služby
- Kariéra
- Předplatné MF DNES
Střediska řízení letu jsou důležitou součástí pozemních struktur všech kosmických agentur a organizací, která se zabývají výzkumem a využíváním kosmického prostoru. Řídicí střediska jsou organizována podle potřeby jednotlivých experimentů a rozsah jejich velikostí je od několika jednotlivců až po kolosy využívající i několik stovek pracovníků. Malá jsou zřizována individuálně pro potřebu sledování a řízení jednotlivých satelitů a fungují jen po dobu experimentu, velká střediska jsou určena zejména pro podporu pilotovaných kosmických letů a fungují dlouhodobě. Pracovníci těchto středisek se často neobjevují v novinových článcích a jejich práce je prezentována v případech vyřešení kritických situací (příkladem může být film Apollo 13, v němž řídicí středisko a jeho pracovníci jsou důležitým prvkem celého snímku). Ruské řídicí středisko jsme mohli sledovat v průběhu mezinárodních letů v rámci programu Interkosmos na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let.
Historie ruského řídicího střediska sahá až do dob startů prvních umělých družic v roce 1957. Už tehdy se objevil úkol soustředit veškeré informace pozemních sledovacích stanic o družici na jednom místě a získané informace pak využívat pro další experimenty. V té době se ve státním vědecko-výzkumném institutu číslo 88 (NII-88) začalo tvořit výpočetní středisko s perspektivou ustavení koordinačního a výpočetního střediska. 3. října 1960 bylo povrzeno ustavení výpočetního střediska NII-88 (označené jako VC-2 - vyčislitělnyj centr) a ještě v průběhu měsíce října bylo uvedeno do provozu; datum 3.10. je považováno za vznik střediska a při "kulatých" výročích je často připomínáno (viz emblém použitý v roce 2005 při 45. výročí zřízení střediska). VC-2 ve své činnosti úzce spolupracovalo s balistickým střediskem ministerstva obrany SSSR a Akademií věd SSSR. Byly tak vytvořeny základy budoucího střediska řízení letů.
Od roku 1964 začíná VC-2 řešit otázky spojené se zapojením nových informačních technologií do pracovní činnosti střediska (dosud byl nejspolehlivějším a nejpoužívanějším prostředkem pracovníka střediska papír, tužka a logaritmické pravítko). Středisko v té době už zajišťuje shromažďování informací ze zkoušek kosmické techniky, provádí balistické výpočty a sběr telemetrických informací a řídí komunikaci s kosmickými prostředky. V roce 1965 se VC-2 přeměňuje v Koordinační a výpočetní centrum (KVC) a do jeho kompetencí je přidán proces vlastního řízení kosmických objektů. Pod KVC je v té době začleněno také balistické středisko ministerstva obrany, které se stává nejdůležitějším prvkem při řízení meziplanetárních sond, aplikovaných umělých družic i pilotovaných expedic.
V roce 1973 bylo v souvislosti s přípravou sovětsko-amerického experimentu Sojuz-Apollo na základech KVC vybudováno Středisko řízení letu (CUP); do provozu byly nové prostředky uvedeny na podzim téhož roku. Stavbu budovy nového řídicího střediska si vyžádala i situace na oběžné dráze: sověti měli v době společného letu v kosmu stanici Sajut 4 a panovala tak potřeba řízení dvou pilotovaných misí současně. Nové zařízení v podstatě kopírovalo americké řídicí středisko v Houstonu v podobě, v jaké je známo z doby projektu Apollo. Do té doby utajovaná instituce se stává známou a v roce 1975 pracují v prostorách CUPu i američtí operátoři, kteří se společně se sovětskými podílejí na řízení společné mise.
Přesto až v roce 1977 byla do CUPu soustředěna veškerá agenda spojená s řízením všech národních pilotovaných kosmických lodí, orbitálních stanic a meziplanetárních sond. Od té doby CUP sledoval a řídil mise mezinárodních posádek Interkosmos na stanici Saljut 6, všechny lety na stanici Saljut 7 a mezi roky 1986 a 2001 nepřetržitě kontroloval let orbitální stanice Mir a řídil všechny mise na ni.
V roce 1987 byl v CUP vybudován druhý řídicí sál, který byl určen především pro univerzální kosmický transportní systém Eněrgija-Buran. Pro toto nové pracoviště byly vytvořeny unikátní metodické, technologické a programové prostředky, které se testovaly už při prvním (neúspěšném) letu rakety Eněrgija. V roce 1988 pak toto středisko řídilo celý automatický let raketoplánu Buran.
Po zastavení projektu ruského raketoplánu bylo řídicí pracoviště upraveno a později modernizováno a v současnosti se využívá pro sledování ruského segmentu Mezinárodní kosmické stanice (ISS). Středisko je současně záložním řídicím střediskem pro americký segment stanice. Během letu ISS byla tato záloha aktivována už třikrát - dvakrát během přírodních katastrof a jednou z obavy teroristického útoku na řídicí středisko v texaském Houstonu. (Pro úplnost je třeba dodat, že analogické záložní středisko ruského segmentu je recipročně zřízeno v americkém Houstonu.) Řízení jednoho kosmického objektu ze dvou národních řídicích středisek bylo vyzkoušeno už v době letu stanice Mir, když u stanice kotvily americké raketoplány.
Ruský CUP je propojen s pozemními sledovacími stanicemi pomocí pozemních i satelitních sítí a zpracování došlých informací se provádí v reálném čase na výpočetní technice střediska. Vzhledem k technickému vybavení a personálnímu obsazení může nyní středisko současně sledovat i několik misí v rámci různých programů.
V roce 1999 byl v rámci CUP vytvořen segment řízení aplikovaných umělých družic. Segment zajišťuje provoz systému pro dálkový průzkum Země Okean-O a Sič-1M (funguje pro Ukrajinu), víceúčelového Meteor-3M (zde spolupracuje s USA), vědeckého Foton-M (za spolupráce s ESA) a Resurs-DK1. Ze stejného období se datuje i počátek spolupráce na projektu Mořský start (Sea Launch), kde řídicí středisko sleduje a řídí průběh letu urychlovacího bloku DM-SL (rakety Sea Launch startují z plovoucí základny zakotvené v rovníkové oblasti Tichého oceánu).
V roce 2000 byl CUP určen jako vrcholná organizace pro automatický sběr, zpracování a analýzu informací o ruských umělých kosmických objektech nacházejících se na oběžných drahách kolem Země. Hlavním úkolem totoho systému pak je na základě vlastních i zahraničních informací zabraňovat vzniku nebezpečných či mimořádných událostí a včas před nimi varovat příslušné subjekty.
V roce 2007 se z CUPu vydělilo Informační a analytické středisko pro koordinaci navigačních systémů, které se stalo samostatným střediskem CNII mašinostrojenija (s přímou podřízeností generálnímu řediteli). Jeho hlavním úkolem je budování (sledování a řízení) globálního navigačního systému GLONASS a rozšířování aplikací využívajících tento navigační systém.
V současné době ruské středisko řízení letu spolupracuje s řadou národních organizací kosmického a raketového sektoru, se Střediskem přípravy kosmonautů J. A. Gagarina, akademickými a vysokoškolskými pracovišti, vojenskými složkami zajišťující provoz kosmodromů a vyhledávací a záchrannou službou. CUP se rovněž zapojuje do mezinárodní spolupráce a k jeho důležitým úkolům patří i styk s hromadnými sdělovacími prostředky.
HLAVNÍ PRAMENY:
[1] P. Lála, A. Vítek: Malá encyklopedie kosmonautiky, Mladá fronta, Praha 1982
[2] K. Pacner, A. Vítek: Půlstoletí kosmonautiky, Epocha, Praha 2008
[3] http://novosti-kosmonavtiki.ru/[4] http://www.mcc.rsa.ru/his.htm
-----
Příště: Pilotované kosmické stanice; plánované zveřejnění: 21.1.2012.
Další články autora |
Dětská sestra a laktační poradkyně Lucia Berešová se pohybuje ve zdravotnictví již 19 let. Přestože se ke studiu střední zdravotnické školy dostala...