Na začátku 19. století byla v řadě zemí Evropy provozována střediska věnující se vývoji a stavbě raket. Přesto však éra raket jako bojového prostředku v první polovině století končí a teprve za dalších asi sto let se rakety do armád vracejí.
Zasjadkovy rakety
Výzkum vojenských se prováděl v řadě zemí, ale nejúspěšnější střediska byla v Rusku, Francii, Rakousku a Anglii. Raketometné baterie byly v první polovině 19. století ustaveny v armádách nejen čtyř jmenovaných zemí, ale také v armádách Dánska, Egypta, Itálie, Řecka, Polska, Holandska, Sardinie a Švédska.V Rusku byl raketový výzkum soustředěn do Moskvy a Petrohradu. V Moskvě už od roku 1680 působil Raketový ústav (Raketnoje zaveděnije) a na začátku 19. století vyráběl 102 druhy prachových raket - hlavně pro použití v armádě. Výroba ruských bojových raket probíhala také v Petrohradském raketovém ústavu (který byl založen 30. března 1826 a jeho prvním náčelníkem byl jmenován dělostřelecký důstojník V. M. Vnukov). V. M. Vnukov byl v roce 1841 autorem raketové pušky, která byla později na krátkou dobu zařazena do výzbroje odstřelovačů. Rovněž testování raket probíhalo na dělostřeleckém cvičišti na Volkovském poli u Petrohradu (v roce 1827 zde proběhly velké manévry, při nichž bylo cvičně odpálené více než 500 raket). Jak testování ruských vojenských raket probíhalo je známo z dokumentu, který v roce 1814 sestavil I. Kartmazov z ruského Vojenského vědeckého výboru; výbor začal fungovat v roce 1810 při Hlavním dělostřeleckém velitelství ruské armády a jeho hlavním úkolem bylo shromažďovat informace o raketách, analyzovat jejich konstrukce a řešit otázky spojené s hromadnou výrobou raket. Hlavním úkolem Petrohradského raketového ústavu pak bylo masové rozšíření bojových raket v ruské armádě.Kromě těchto dvou hlavních ruských raketových center pracovala ještě laboratoř v Mogilevu, kterou založil v roce 1814 Alexandr Dmitrijevič Zasjadko (1779 - 1837). Zasjadko byl velitelem 15. dělostřelecké brigády a s raketami se seznámil v bitvě u Lipska v říjnu 1813. Zasjadko se zasloužil o ustavení samostatné raketometné jednotky v ruské armádě a po roce 1817 byl jmenován náčelníkem první dělostřelecké školy v Rusku (Michajlovská). A ve své Mogilevské laboratoři konstruoval prachové rakety, které také ve velkých sériích testoval. V listopadu 1820 byl převelen do Petrohradu a byl jmenován velitelem nově zřízeného Dělostřeleckého učiliště a současně petrohradského arsenálu, pyrotechnické laboratoře a Ochtenského prachového závodu. Zasjadko je rovněž autorem práce s názvem "O děle raketnych zažigatělnych i rekošetnych" z roku 1817, která se stala první ruskou příručkou pro výrobu raket a manuálem pro používání vojenských raket v armádě.Ruské vojenské rakety - zápalné, signální nebo osvětlovací - nalezly poměrně široké uplatnění ve válkách s Tureckem v letech 1812 až 1825, v krymské válce a při bojích na Kavkaze (k prvnímu nasazení zde došlo v srpnu 1827). Tomu odpovídala i výrobě raket - v letech 1825 až 1830 bylo v Rusku každoročně vyrobeno více než 6000 bojových raket. Ruské prachové rakety dosahovaly maximální dolet 2670 metrů a byly opatřovány různými typy hlavic, a to jak zápalnými, tak trhavými. O dobrých zkušenostech s použitím raket svědčí například hlášení polního maršála M. B. Barclay de Toll, který vrchnímu do Petrohradu napsal, že "...užitečnost raket je nesporná, stejně jako je nevyhnutelné vybavit jimi armádu..." Další uplatnění pak ruské rakety nalezly v průběhu rusko-turecké války v letech 1828 až 1829, při nichž ruské vojska postupně obsadila podunajská knížectví a Drinopol, kde byla válka ukončena podpisem mírové smlouvy (14.9.1829).V roce 1832 pak byly veškeré ruské instituce, které se zabývaly vývojem a výrobou vojenských raket, reorganizovány a staly se pododděleními Petrohradského raketového ústavu. V témže roce byla v Petrohradě zřízena pětiletá pyrotechnická škola, která měla vychovávat odborníky na výrobu bojových prachových raket. Francouzské vojenské rakety se vyráběly v Métách, ale jejich rozšíření v armádě nebylo valné. Přestože se Francouzi často setkávali s raketami anglickými, nesnažili se o jejich větší nasazení. A za Napoleonských válek se velení armády zabývalo především dělostřelectvem; Napoleon jako dělostřelecký důstojník zřejmě dával přednost klasickému dělostřelectvu. Mimochodem i v bitvě u Waterloo 22. června 1815 byla proti Napoleonovi nasazena celá britská raketová brigáda. Rakety ve Francii nalezly i další uplatnění: v roce 1806 francouzský ohněstrůjce Claude Ruggieri vypustil v Marseille do výšky kolem 200 metrů v raketě drobná zvířata. Pokus byl úspěšný a pokusná zvířata se na padáku snesla k zemi - byl to vůbec první experiment s raketovým let zvířat. Ruggieri chtěl později v raketě vystřelit i člověka, ale policie mu podobné experimenty zakázala; stejný zákaz vydala i pařížská městská rada, jíž byla podána žádost o povolení raketového letu na Martově poli. Ruggieri ještě v roce 1830 vypustil pomocí svazku raket do výšky několika desítek metrů malého berana, který Ruggieri byl také autorem pětisvazkové encyklopedie "Elémens de pyrotechnie" ("Prvky pyrotechniky"), která vyšla mezi roky 1801 a 1802 a ve které se obsáhle věnoval ohňostrojům.K Francii se váže ještě další použití raket, a to jako záchranného prostředku, s jehož pomocí bylo na havarovanou loď přetahováno lano. Autorem návrhu z roku 1807 byl námořní kapitán Henry Trengrouse (1772 - 1854), který s prvními pokusy začal v roce 1808. Pokusy pak pokračovaly až do roku 1828; od roku 1816 tuto raketu zkoušeli na Baltu také Prusové, kteří ji uvedli do praktického používání v roce 1836. Ve Francii se záchranná raketa v dvoustupňové variantě začala používat až v roce 1855 (tedy až po smrti vynálezce) a byla využívání i k vrhání kotevních lan do velkých vzdáleností.Ve Francii ale vznikala i teoretická díla; například v roce 1830 vydala l'Académie royale de Metz knihu kapitána dělostřelectva Dominique Muniera (1791 - 1838) nazvanou "Théorie du mouvement et du tir des fusées" ("Teorie o pohybu a výstřelu raket"). Munier už tři roky před tím vypracoval zprávu o anglických bojových raketách.
V Rakousku se bojové rakety vyvíjely a vyráběly ve středisku v Neustadtu, které mělo nejlepší úroveň v kontinentální Evropě, a o jejich nasazení se zasloužil zejména polní maršál a vrchní velitel dělostřelectva Vinzenz von Augustin (1780 - 1859). V rakouské armádě byla první raketometná baterie založena v roce 1814 a byla vyzbrojena osmi odpalovacími zařízeními. Rakouské vojsko používalo rakety ráže 50,8 a 63,5 mm a jejich hmotnost bylo asi 1,4 kg. Velitelem prvního rakouského raketového oddílu se sídlem ve Vídeňském Novém Městě se stal právě von Augustin. Jeho zásluhou byl později spojen raketový motor s dělostřeleckým kartáčovým nábojem a podílel se i na vývoji perkusních zbraní.Ještě před snahami von Augustina se zabýval konstrukcí raket rakouský zbrojíř Mager, který už roku 1808 zkoušel na Simmeringu rakety vlastní konstrukce. Při testech vystřelil celkem 24 pěticentimetrových raket, které se velice osvědčily.Britské rakety konstruované počátkem 19. století vycházely ze vzorů, s nimiž se koloniální vojska setkala koncem předchozího století v Indii. Na Brity učinil největší dojem železný plášť raket a po prostudování několika exemplářů, které byly dopraveny do Woolwichského arzenálu, dospěli k výsledku, že rakety by mohly být užitečné i v jejich armádě. Nejcílevědoměji tento názor zastával plukovník William Congreve (1772 - 1828), který se poprvé s indickými raketami setkal v roce 1792, a který podle nich od roku 1801 vyvíjel vlastní rakety. Později nedaleko Londýna založil továrnu, která vyráběla pro britskou armádu prachové rakety v rozmezí hmotností od 8 do 136 kg. (O britských raketách na počátku 19. století připravím do oddílu o historii raketové techniky jiný článek.)
HLAVNÍ PRAMENY:
[1] G. Glover: History of the Rocket - 1804 to 1815 - http://www.napoleonic-literature.com/Articles/Rockets/History_of_Rockets.htm[2] V. P. Gluško: Razvitije raketostrojenija i kosmonavtiki v SSSR, Izdatělstvo APN, Moskva 1973
[3] J. Golovanov: Doroga na kosmodrom, Dětskaja litěratura, Moskva 1982
[4] J. Kroulík, B. Růžička: Vojenské rakety, Naše vojsko, Praha 1985
[5] P. Lála, A. Vítek: Malá encyklopedie kosmonautiky, Mladá fronta, Praha 1982
[6] Brief History of Rockets - http://www.grc.nasa.gov/WWW/k-12/TRC/Rockets/history.html
[7] Petite Chronologie des grands Noms de l'Astronautique - http://www.project.mettavant.fr/astroquation.htm
[8] Russian Space Program - http://www.guidetorussia.com/russian-space-program.asp
[9] The Roots Of Rocketry - http://www.spaceline.org/rockethistory.html
-----
Příště: I kosmonauti musí jíst a pít; plánované zveřejnění: 11.7.2011.
