V pátek 4. října 1957 byla z raketové základny Tjuratam, později známé jako kosmodrom Bajkonur, vypuštěna první umělá družice. Sovětská tisková agentura ji označila jako "pervyj iskusstvennyj sputnik Zemli" a teprve dodatečně získala jméno Sputnik 1.
Závěrečná fáze montáže první družice
Družici konstruktéři v čele s Koroljovem označovali jako Prostějšij sputnik (Nejjednodušší družice) a tento název plně vystihoval skutečnost. Družici tvořila hermeticky uzavřená koule
o průměru 58 cm, která byla vyrobená z hliníkové slitiny. Povrch družice byl vyleštěn do vysokého lesku, což mělo přispět k lepším možnostem pozorování družice v odraženém slunečním záření. Vhodnějším objektem k pozorování se ale stal druhý stupeň nosné rakety, jenž se rovněž dostal na oběžnou dráhu, a jeho pozorování se věnovala řada observatoří celého světa (výsledky byly využívány ke geodetickým účelům). A mnozí amatéři, kteří pozorovali pohybující se objekt na obloze a domnívali se, že sledují první družici, ve skutečnosti pozorovali poslední stupeň rakety.
Uvnitř první družice byl umístěn blok chemických baterií (družice neměla sluneční články), vysílací aparatura a systém tepelné regulace, který se skládal z ventilátoru a difuzoru. Tři stříbro-zinkové akumulátory tvořily převážnou část hmotnosti družice: vážily 51 kg a hmotnost celé družice byla 83,6 kg. Pokud se k akumulátoru připočtou i kabelové rozvody
dostáváme se na 58,4 kg. Pouzdro družice mělo 13,9 kg a čtyři prutové antény 8,4 kg. Vezmeme-li do úvahy ještě ventilátor a drobné součástky pro celkovou montáž je jasné, že na "vědecké vybavení" už nezbývala rezerva hmotnosti. A tak se vědecká aparatura zúžila na detektory teploty a tlaku.
Informace o teplotě a tlaku ve družici se klíčovala do nepřerušovaného vysílání dvou vysílačů, z nichž každý pracoval vždy v době přestávky toho druhého. První družice vysílala signály o délce 0,2 do 0,6 vteřiny (závisela na tlaku dusíku ve družici) a délka mezery mezi signály odpovídala teplotě uvnitř družice. Proto v době, kdy se družice více zahřívala, bylo "pípání" rychlejší, v době, kdy družice letěla ve stínu Země, bylo pomalejší. Vysílače družice pracovaly na frekvencích 20 a 40 MHz a tyto frekvence byly oznámeny v sovětském časopise Radio v srpnu 1957. Tomuto oznámení se ale všeobecně nepřikládala velká váha a bylo považováno za propagandistickou akci jako protiváhu prezentacím přípravy americké družice Vanguard.
Je zajímavé, že 5. července 1957 spekulovala americká CIA, že Sovětský svaz vypustí družici 17. září u příležitosti 100. výročí narození Konstantina Ciolkovského. Když se tak nestalo, nepovažovali Američané Sověty za konkurenci při vytvoření první družice a například se od 2. října rozhodli neproplácet přesčasy pracovníkům projektu Vanguard.
První družice fungovala do 26. října 1957, kdy se vybily akumulátory a poté mohla být sledována pouze opticky. V hustých vrstvách atmosféry zanikla 4. ledna 1958, když vykonala 1400 obletů Země.
