Ve Spojených státech probíhala příprava pilotovaných kosmických letů za velké publicity a často byla prezentována v tisku na prvních stranách. Podívejme se tedy na sestavovaní prvního týmu amerických astronautů.
První sedmička amerických astronautůNASA
První úvahy o vytvoření oddílu astronautů se objevují krátce po založení NASA (National Aeronautics and Space Administration; organizace vznikla přebudováním NACA - National Advisory Committee for Aeronautics) v říjnu 1958; už 5. října představitelé NASA zahájili projekt "Man in Space" ("Člověk ve vesmíru"). V té době ale americké letectvo už mělo svůj oddíl zkušebních pilotů, se kterými se uvažovalo pro kosmický let. Tento oddíl, který vznikl už v květnu 1958, se zrodil v tajnosti a neprovázela ho žádná mediální kampaň. V prosinci 1958 diskutují o podmínkách tvorby civilního oddílu astronautů Charles J. Donlan z Langley Research Center, Warren J. North z centrály NASA a Allan O. Gamble z National Science Found. Výsledkem jejich debat byl materiál s názvem "Projekt astronaut", ve kterém se uváděly požadavky na kandidáty: věk 25 až 40 let, vědecká hodnost minimálně bakalář věd a alespoň tři roky praxe v nějakém vědním oboru. Adepti nemuseli pocházet z civilního sektoru, ale při splnění stejných podmínek by se mohli hlásit i příslušníci ozbrojených složek. Autoři projektu předpokládali, že do prvního kola se dostane asi 120 vědců, z nichž se 36 vybraných podrobí psychologickým testům a podle jejich výsledku bude vybráno 12 nejlepších, kteří podstoupí astronautický výcvik. V rámci programu Mercury pak měli astronauti vykonat šest suborbitálních a šest orbitálních letů, přičemž by letělo pouze šest nejlepších - každý astronaut by absolvoval jeden suborbitální a jeden orbitální let. U zbylých šesti se předpokládalo, že se dříve nebo později vrátí ke svým původním profesím. Projekt se nezačal nikdy realizovat a v krátké době byl zcela zamítnut.
Rozdíl mezi vojenskými a civilními astronauty byl zejména v tom, že NASA předpokládal minimální zásahy posádky do průběhu letu - vše mělo probíhat automaticky (proto mohli posádku tvořit hlavně vědci), zatímco vojenští piloti měli se svými kosmickými stroji (vycházejících z raketového letounu North American Rockwell X-15, jejichž tři prototypy se stavěly od září 1957) manévrovat a aktivně se podílet na řízení letu. Proto neměl civilní projekt Mercury mezi letci příliš dobrý zvuk. (Nutno dodat, že při dvou pokusech s X-15 byla překonána hranice kosmického prostoru, a to 19. července 1963 - výška letu 106 km - a 22. srpna 1963 - maximální dosažená výška 107,9 km; v obou případech byl pilotem Joseph Albert Walker.)
Účast vědců na prvních kosmických výpravách ale padla, když o Vánocích 1958 prezident Dwight Eisenhower nařídil, že prvními americkými astronauty budou vojenští zkušební piloti. Na základě tohoto rozhodnutí se sešla porada zástupců NASA a představitelů pozemních, leteckých i námořních sil a poté byla zpracována nová kritéria pro výběr kandidátů na povolání astronauta. A již v prvních lednových dnech roku 1959 je ředitelství NASA zveřejnilo. Hlavní podmínkou pro zájemce bylo americké státní občanství a dále: ideální zdraví, věk do 4O let, výška do 178 cm, minimálně 1500 nalétaných hodin ve funkci pilota a alespoň nejnižší vědecká hodnost; největší důraz byl přitom kladen na pevné zdraví, protože v té době nikdo nevěděl, jaký vliv bude mít kosmický let na lidský organismus.
Na základě přijatých kritérií vybrali američtí vojenští lékaři podle dokumentace ve všech druzích vojska 508 pilotů, kteří dávali určitý předpoklad, že jsou vhodnými typy na astronaty. Po konzultacích s veliteli těchto pilotů zůstalo stodeset kandidátů a tento výběr byl do únoru 1959 zúžen na 69 letců. Tito piloti byli pozváni do Washingtonu k osobním pohovorům a po nich bylo vyřazeno dalších 37 kandidátů; někteří z nich zařazení do týmu astronautů přímo odmítli. Zbylých 32 pilotů bylo rozděleno do šesti skupin, jež postupně procházely přísnými zdravotními prohlídkami, které pro nejrůznější zdravotní nedostatky vyřadily dalších 14 pilotů. Zbylých osmnáct pak znovu prochází ještě přísnějšími zdravotními prohlídkami a současně se prověřuje jejich psychická, fyzická i intelektuální forma.
Do 2. dubna je s výběrem jasno a plukovník Donlan z NASA začíná svolávat vybrané piloty k nástupu do týmu. Od pondělí 6. dubna 1959 se první tým amerických astronautů začíná sjíždět do Washingtonu do ústředí americké kosmické agentury (NASA). A 9. dubna 1959 byla na tiskové konferenci ve Washingtonu představena první sedmička amerických astronautů pro projekt Mercury. O tom, že tým nebyl stoprocentně připraven svědčí i snímek z tohoto dne (viz ilustrační foto), na němž je patrné, že ne všichni astronauti mají boty ke skafandru stejné - představování astronautů ale proběhlo dříve, než stačily být boty ušity a tak část týmu nastoupila v botách používaných u letectva.
První tým tvořilo sedm pilotů, které americký tisk označoval sice jako elitu vojenského letectva, ale lepší by bylo konstatování, že se jedná o nejvhodnější kandidáty. V prvním týmu astronautů byli: Alan Barlett Shepard (1923 - 1998), Virgil Ivan Grissom (1926 - 1967), John Herschel Glenn (*1921), Malcom Scott Carpenter (*1925), Walter Marry Schirra (1923 - 2007), Leroy Gordon Cooper (1927 - 2004) a Donald Kent Slayton (1924 - 1993). V sedmičleném týmu byl nejstarším John Glenn (37 let) a naopak nejmladším byl Leroy Cooper (32 let); Glenn se také v roce 1998 stal nejstarším člověkem, který se zúčastnil kosmického letu - v té době mu bylo 77 let. V porovnání s první dvacítkou sovětských kosmonautů byli tedy Američané starší, ale pokud se jedná o další kritéria, lze konstatovat, že u obou skupin nebyly výrazné rozdíly.
Během dubna 1959 zahájil tým astronautů NASA na letecké základně v Hamptonu ve Virginii astronautický výcvik. V Hamptonu bylo v rámci NASA Langley Research Center zřízeno astronautické výcvikové středisko. Koncem dubna 1959 je projekt Mercury (let člověka do vesmíru) označen stupněm nejvyšší státní důležitosti.
Protože s výcvikem astronautů nebyly žádné praktické zkušenosti, nebyly prvotní fáze výcviku svázány žádnými pravidly a astronauti se připravovali podle vlastního uvážení a tří pravidel, která sami přijali. První: při tréninku se musí vyzkoušet veškeré postupy a přístroje, které by se mohly během kosmického letu hodit; druhé: příprava musí být co nejtvrdší a nejtěžší a třetí: astronauti se budou zabývat jen tím, na co mají chuť. Samozřejmě, že rozhodující slovo měli jejich nadřízení - fyziolog William Douglas a psycholog Robert B. Voas, ale touha být prvním ve vesmíru byla největším hnacím motorem.
Skupina astronautů současně studovala astronomii, astrodynamiku, astronavigaci, fyziologii lidského organismu a podrobně se seznamovala s konstrukcí kosmické lodě - kabiny Mercury - a nosných raket - Redstone (pro suborbitální lety) a Atlas (pro lety po oběžné dráze). V souvislosti s tím astronauti velmi často cestovali, když se navštěvovali výrobce kabiny, nosných raket, skafandrů a dalších nezbytností. Nejednou také u konstruktérů nebo ve výrobě uplatňovali své připomínky a návrhy na různá vylepšení a úpravy (a většina jejich požadavků byla akceptována). Jisté je, že za první čtyři měsíce výcviku budoucí astronauti nacestovali téměř 40.000 km - tedy jednu cestu kolem Země. Při návštěvách závodů a konstrukčních kanceláří se osobně setkávali s tvůrci kosmické techniky, což mělo přispět ke zvýšení odpovědnosti za odvedenou práci a přispívalo ke klidu samotných astronautů.
Značná část výcviku byla věnována upevňování (a kontrole) zdravotního stavu a například kuřáci, jimiž byli Carpenter, Schirra, Slayton a Shepard, museli během výcviku tento zlozvyk opustit. V oblasti upevňování zdraví bylo jedinou povinnou součástí výcviku plavání pod vodou se zavázanýma očima - tato činnost podle lékařů suplovala beztížný stav. Astronauti zakoušeli beztížný stav také při létání na dvoumístných stíhačkách F-100, kdy se při letu po parabolické dráze dosahovalo beztíží až na dobu 6O vteřin. Během této doby se astronauti učili zapisovat pozorování, pít a jíst. Přetížení bylo trénováno na centrifúze na základně v Johnsvillu, kde astronauti zkoušeli jednoduché úkony při přetížení až 14 g.
Na závěr jen připomenu, že všech sedm příslušníků prvního týmu amerických astronatů se postupně zúčastnilo misí do kosmu, a to na lodích typu Mercury, Gemini i Apollo. Jediným astronautem, který létal na všech třech typech byl W. Schirra (1962: Mercury MA-8 Sigma-7; 1965: Gemini GT-6A; 1968: Apollo 7) a D. Slayton byl jediným, který se do kosmu dostal až po skončení měsíčního programu v rámci projektu Apollo-Sojuz (v roce 1975, po šestnácti letech čekání). Tým jako první opustil v lednu 1964 J. Glenn, který se dal na politickou dráhu.
HLAVNÍ PRAMENY:
[1] J. Doubek, J. Kolář, A. Vítek: Človek vo vesmíre, Šport, Bratislava 1969
[2] P. Lála, A. Vítek: Malá encyklopedie kosmonautiky, Mladá fronta, Praha 1982
[3] K. Pacner: Kolumbové vesmíru, Mladá fronta, Praha 1976
[4] K. Pacner, A. Vítek: Půlstoletí kosmonautiky, Epocha, Praha 2008
[5] T. Přibyl: Mercury: Americké krůčky do vesmíru - in: Svět speciál, Extra Publishing, Brno 2009
[6] P. Toufar: Touha po hvězdách, Orbis, Praha 1976
[7] P. Týc: North American Rockwell X-15 - in: Letectví a kosmonautika, ročník 1969, číslo 24
[8] http://www.lib.cas.cz/space.40/
-----
Příště: Historická výročí - květen 2011; plánované zveřejnění: 30.4.2011.
