V loňském roce se na ministerstvu obrany USA konalo sympozium 100-Year Starship, v jehož rámci se hovořilo také o problematice početí a porodu během meziplanetárních letů. Otázka reprodukce je důležitá pro případný vícegenerační let kosmické lodi v mezihvězdných podmínkách.
Stejná situace nastane v případě, že Země se stane pro lidstvo neobyvatelnou v důsledku globálního oteplení nebo v případě srážky s velkým asteroidem nebo kometou. Lidé pak opustí planetu v kosmických lodích, v nichž budou muset žít do doby, než se budou moci usídlit na jiné příhodné planetě. V rámci Sluneční soustavy připadají v úvahu dvě planety: Venuše a Mars. Venuše ale pro svou teplotu na povrchu, která přesahuje 400 °C, není nejvhodnějším místem pro život a lidé by museli žít na její orbitě - tedy v podmínkách mikrogravitace. Přesídlení na Mars by bylo příhodnější, ale ani tady není pro pozemský život nejpříhodnější místo. Atmosféra, jejíž tlak je jen zlomkem pozemského, obsahuje jen minimum kyslíku a teploty se jen za nejteplejších dnů vyšplhají nad nulu. Přizpůsobit Mars potřebám lidského organismu by trvalo řadu generací a v této době by většina přesídlenců musela žít v kosmických lodích na oběžné dráze.
To přináší nutnost vyřešit otázku reprodukce v beztížném stavu. O potížích spojených se sexem jsem už v jednom z dřívějších článků psal; sex bez gravitace je sice možný, ale obtížný a jen s pomocí různých pomůcek. Další potíže mohou nastat během těhotenství a porodu. V současné době si nikdo neumí představit jak by těhotenství v beztížném stavu probíhalo a jak by se beztížný stav projevil na vývoji plodu. Dnes je známo, že během dlouhodobého kosmického letu dochází k řídnutí kostí a klesá množství červených i bílých krvinek. Vzhledem k menšímu počtu bílých krvinek dochází k oslabení imunitního systému. Absence gravitace s sebou přináší i ochabování svalů. Tyto projevy pobytu v beztíží se zřejmě projeví i na vyvíjejícím se plodu, který by tak mohl být značně poškozen, a porod zdravého dítěte (z hlediska možností života v místech s gravitací) je téměř vyloučen. A na vývoj dítěte bude mít i vliv kosmického záření, jehož účinky nejsou dodnes podrobně prozkoumány, a chybějící magnetické pole.
Další potíže mohou nastat během porodu. V případě přirozeného porodu by se dítě zřejmě ani nedostalo na svět, protože při porodu na Zemi při průniku porodními cestami pomáhá gravitace. Přesto se už v osmdesátých letech v Sovětském svazu připravovalo početí a porod na kosmické stanici. Podle představ jednoho z navrhovatelů Valentina P. Gluška jde o jeden z rozhodujících mezníků při pronikání člověka do vesmíru. Nakonec se tento experiment neuskutečnil a všechny kosmické velmoci o této problematice blíže neinformují. Čína dokonce při nedávném společném letu dvou mužů a jedné ženy zřídila pro kosmonautku zvukotěsně oddělenou ložnici.
Neplánovaně se do kosmu těhotná kosmonautka dostala: Eileen Collins[ová] v únoru 1995 pobývala osm dní na ruské orbitální stanici Mir a teprve po návratu na Zem se zjistilo, že je těhotná. Dcera, kterou má se svým manželem Patem Youngsem, pilotem Delta Airlines, se narodila zdravá a Collins[ová] se po roční přestávce vrátila do týmu astronautů a už v květnu 1997 pilotovala svou druhou kosmickou misi na raketoplánu Atlantis.
Těhotenství ale také znamenalo stop pro kosmické lety. V březnu 1986 byl zrušen let čistě ženské posádky v kosmické lodi Sojuz T-15, v níž měly Savickaja, Dobrokvašina a Ivanova odletět nejprve ke stanici Saljut 7 (původně se start plánoval na listopad 1985) a později na stanici Mir, která začala na oběžné dráze fungovat od února 1986. Těhotenství Savické se stalo důvodem pro zrušení ženské mise a na Sojuzu T-15 odstartovali Viktorenko, Aleksandrov a Solovjov. Savická porodila v říjnu 1986 a poté definitivně opustila sovětský tým kosmonautů.
Na závěr jako zajímavost uvedu myšlenku z roku 1963, která zazněla na kongresu v Nice: "smíšené osádky kosmických lodí z hlediska sexu nebudou za letu v krajním případě dělat nic jiného, než co se občas děje na všech normálních pracovištích na zeměkouli".
