Základní blok sovětské (a ruské) stanice Mir odstartoval ze základny Bajkonur pomocí nosné rakety Proton-K v únoru 1986. Stalo se tak v době, kdy na oběžné dráze kolem Země pracovala provozu schopná stanice Saljut 7.
Stanice Mir
Základní modul nové stanice, která byla vypuštěna na politickou objednávku, byl dlouhý přes 13 metrů a průměr v nejširším místě válcovitého tělesa byl přes 4 metry. Startovní hmotnost byla 20,4 tuny a svým tvarem byl základní modul v podstatě shodný s předchozí stanicí. Novým prvkem stanice byl kulový přechodový úsek o průměru 2,2 metru v přední části stanice, který byl vybaven šesti stykovacími uzly. Jedním z nich byl trvale připojen k základnímu bloku, ostatní uzly mohly být využity k připojení až pěti těles, z toho jedno bylo v ose stanice. Uzel v ose stanice byl využíván hlavně k přijímání transportních lodí Sojuz (nákladní lodi typu Progress se připojovaly k zadnímu stykovacímu uzlu), ostatní uzly byly postupně obsazeny specializovanými moduly postupně vynášenými na oběžnou dráhu. Původně se předpokládalo, že všechny moduly budou vypuštěny v průběhu několika měsíců od startu prvního z nich. Ve skutečnosti se poslední modul vydal ke stanici Mir až v roce 1996, tedy deset let po startu stanice a devět let po prvním modulu, jímž byl Kvant-1. Hlavním důvodem zpožďování výstavby stanice bylo především omezení financování po nástupu Jelcinovy vlády.
Elektrickou energii získávala stanice ze dvou panelů slunečních baterií s celkovou plochou 75 m2. Později byly k základnímu bloku připojeny další panely s plochou 22 m2. Kromě toho většina modulů, které se připojily ke stanici, byla vybavena panely slunečních baterií.
Prvním specializovaným modulem, který se ke stanici Mir připojil, byl Kvant 1. Modul byl osazen aparaturou pro astrofyzikální výzkumy a jeho hlavní aparaturou byla observatoř Rentgen, na kterou připadala hmotnost 800 kg z celkových 1400 kg přístrojů (hmotnost celého modulu byla přes 11 tun). Modul sestával ze tří částí: Přechodové komory, laboratorního úseku a úseku vědeckých přístrojů. První dvě sekce byly hermetizovány (celkem 40 m3) a pracovali v nich kosmonauti, třetí přístrojová část hermetizována nebyla. Elektrickou energii pro provoz modul přijímal ze základního bloku stanice. I když na plášti modulu byly připraveny úchyty pro panely slunečních baterií, k jejich instalaci nikdy nedošlo.
Kvant 1 odstartoval ze základny Bajkonur 31. března 1987 a 5. dubna se měl připojit k základnímu modulu Miru. Až do vzdálenosti 200 metrů probíhalo setkání podle stanoveného plánu, ale potom řídicí systém přestal správně pracovat a obě tělesa se minula asi o 10 metrů. Druhý pokus o spojení probíhal 9 dubna, ale ani tentokrát se obě tělesa pevně nespojila. Aktivní stykovací uzel Kvantu 1 se sice vsunul do pasivní části uzlu na stanici, ale k pevnému spojení a uzamčení zámků nedošlo - k úplnému spojení chybělo 9 mm.
O dva dny později neplánovaně vystoupili kosmonauti Romaněnko a Lavejkin do volného vesmíru, aby zjistili příčinu neúspěšného spojení. Po větším vzdálení se obou těles kosmonauti zjistili, že správnému spojení překáží část textilní obšívky (podle některých zdrojů část vaku s odpadem). Řídicí středisko vzdálilo Kvant 1 od stanice a kosmonauti vyčistili stykovací uzel a spojovací plochy. Poté se kosmonauti vzdálili od stykovacího uzlu a řídicí středisko manévrovalo s Kvantem 1 k novému spojení, které tentokrát proběhlo úspěšně. Zatímco při prvním pokusu o spojení 5. dubna seděli kosmonauti ve skafandrech v transportní lodi Sojuz připraveni k havarijnímu opuštění stanice, tentokrát ve skafandrech sledovali spojení z bezprostřední blízkosti.
Další modul Kvant 2 startoval 26. listopadu 1989 a ke stanici Mir se připojil 6. prosince. Modul byl odvozen od dopravní lodi TKS, která byla původně připravovaná pro vojenskou orbitální stanici Almaz, a jeho hlavním úkolem byla doprava materiálu, jež nemohl být v prostorách základního bloku. Dále nesl zásobu paliva pro korekční motory. Modul Kvant 2 zůstal připojen ke stanici až do jejího zániku v roce 2001.
Třetí modul se připojil ke stanici Mir v červnu 1990. Byl to modul Kristall, který byl určen pro vědecké a technologické pokusy. Na modulu Kristall byl rovněž instalován stykovací uzel určený pro raketoplán Buran - k jeho připojení nikdy nedošlo, ale byl využit pro připojení dodatečného stykového modulu pro americký raketoplán.
V roce 1995 se součástí stanice Mir stal modul Spektr, který obsahoval přístroje pro atmosférický výzkum, pro sledování atmosféry, pro výzkum rentgenového a gama záření a pro technologické pokusy. Modul Spektr zůstal součástí stanice až do zániku, ale od roku 1997 nemohl být využíván, protože v červnu do něj narazila nákladní loď Progress M-34. Po nehodě byly na modulu rozsáhlé škody a došlo k dehermetizaci. Po několika měsících se kosmonautům sice podařilo částečně zprovoznit dodávku elektrické energie z panelů sluneční baterie modulu (Spektr zajišťoval asi 40% elektrické energie potřebné pro provoz stanice), ovšem osídlit modul se už nezdařilo.
Posledním modulem, který se v roce 1996 stal součástí Miru, byl modul Priroda. Přístroje moduly byly určeny k měření různých látek v atmosféře, sledování tepelné výměny v atmosféře, pozorování oblačných útvarů, sledování ekologické situace a měření eroze. Modul byl připravován v době po rozpadu Sovětského svazu a uvolnění mezinárodní situace, což se projevilo mj. tím, že velkou část vědecké aparatury připravili specialisté z USA.
HLAVNÍ PRAMENY:
[1] K. Pacner, A. Vítek: Půlstoletí kosmonautiky, Epocha, Praha 2008
[2] T. Přibyl: Příběh stanice Mir, Brno 2001
[3] M. Traa: Člověk a vesmír - Historie a současnost, Rebo Productions CZ, Dobřejovice 2006
[4] http://astrolab.ru/cgi-bin/manager2.cgi?id=21&num=773&x=13&y=9[5] http://www.lib.cas.cz/space.40/
-----
Příště: Rakety na konci druhé světové války; plánované zveřejnění 19.3.2012
