Ruská modulová kosmická stanice Mir, přesněji její základní modul, byl na oběžnou dráhu umístěn v únoru 1986, kdy jej tam dopravila nosná raketa typu Proton.
Mir během předletové přípravy
Základní modul byl naveden do stejné roviny dráhy, v jaké se pohybovala dříve využívaná stanice Saljut 7, a této skutečnosti bylo využito k tomu, aby se uskutečnil přelet mezi oběma stanicemi a ze Saljutu bylo na Mir převezeno některé zařízení. A pro přelet byl ještě jeden důvod - poslední posádka opouštěla Saljut 7 ve spěchu a nestačila stanici řádně připravit na bezpilotní režim, což bylo důležité pro plánovaný řízený zánik stanice v atmosféře.
Díky této mimořádné situaci musela být pro první let na stanici Mir (a poslední na Saljut 7) vybrána ze zkušených kosmonautů a současně musel být upraven jejich výcvikový plán. Do první posádky tak byli jmenováni Leonid Kizim, pro něhož to byl třetí let do vesmíru, a Vladimir Solovjov, který startoval do vesmíru podruhé. Oba měli zkušenost s pobytem na stanici Saljut a rovněž při předchozích letech prokázali zvládnutí situací vyžadujících ruční řízení kosmické lodi Sojuz. Ruční řízení bylo nutné uplatnit při příletu ke stanici Mir i z toho důvodu, že nový navigační systém nespolupracoval s automatikou "starého" typu kosmické lodě. Sojuz T-15 ještě nebyl vybaven modernějším typem naváděcího zařízení (byl poslední sovětskou lodí, jež toto zařízení neměla - pro další obsluhu stanice Mir se už počítalo jen s modernizovaným typem lodí).
První posádka v závěrečné fázi přípravy proto převážnou část času věnovala právě manévrování s transportní kosmickou lodí. A podle instruktorů čtyři pětiny z této doby bylo věnováno řešení mimořádných situací. Závěr své přípravy absolvovali oba kosmonauti na kosmodromu Bajkonur, kde se k letu připravovala jejich kosmická loď Sojuz T-15.
Krátce se ještě zastavme u dnů předcházejících letu Sojuzu T-15. Stala se totiž věc v historii sovětské kosmonautiky nevídaná: oficiálně bylo oznámeno datum a hodina startu předem, stejně jako složení posádky kosmické lodi. Stalo se tak v historii sovětských pilotovaných letů poprvé, a to se jednalo o 59. kosmický pilotovaný let! A další premiérou byl 13. března 1986 i přímý přenos Ústřední sovětské televize ze startu rakety Sojuz s kosmickou lodí Sojuz T-15.
Další průběh letu už byl standardní - kosmická loď se po dvouimpulzní korekci letové dráhy automaticky přiblížila ke stanici na vzdálenost asi 20 km a v dalším průběhu sbližovacího manévru se bez zásahu kosmonautů vzdálenost zkrátila na 200 metrů. Poté převzal velitel letu (Kizim) řízení do svých rukou a řídil závěrečnou fázi. Sbližovací manévr probíhal bez potíží a v ideálních světelných podmínkách, takže se podařilo obě tělesa spojit asi o čtvrt hodiny dříve oproti plánu - 15. března v 16:38 hod. moskevského času (plánovaný čas byl mezi 16:50 a 17:08). Během následujícího oběhu Země byla prověřena spolehlivost a hermetičnost spojení a poté oba kosmonauti přestoupili do prostoru základního bloku stanice Mir. Jejich prvním úkolem bylo uvést stanici do provozu, prověřit funkčnost všech systémů zabezpečení životních podmínek a zajistit zahájení vědeckých experimentů. Do vědeckých pozorování také zapadlo sledování Halleyovy komety v posledních březnových dnech.
Ještě předtím se 21. března k základu stanice Mir připojila nákladní loď Progress 25, která přivezla na stanici zásoby pro kosmonauty. Na palubě stanice totiž byla zásoba potravin a spotřebního materiálu jen na asi dvacetidenní pobyt posádky. Progress 25 se bez problémů připojil k zadnímu stykovacímu uzlu stanice.
Kosmonauti Kizim a Solovjov se začátkem května 1986 začali připravovat na unikátní operaci, jíž byl přelet ke stanici Saljut 7. Stanici Mir připravili na bezpilotní režim a 5. května přestoupili do lodi Sojuz T-15, uzavřeli průlezy a získali souhlas pozemního střediska k oddělení lodi. Oddělení proběhlo bez použití raketových motorů (aby se čidla stanice neznečistila zplodinami hoření) a po vzdálení se do bezpečné vzdálenosti mohl Sojuz T-15 začít stíhat stanici Saljut 7, která byla asi 3000 km před Mirem. Pro přeletovou dráhu bylo potřeba 19 obletů Země (jeden a půl dne), což bylo vynuceno snahou o co nejmenší potřebu paliva.
Sojuz T-15 se tak v odpoledních hodinách 6. května připojil ke stanici Saljut 7. Kosmonauti na ní pracovali až do 25. června a během této doby dokončili experimenty zahájené předchozí posádkou. Během této doby také uskutečnili dva výstupy do volného vesmíru. Na závěr svého pobytu na Saljutu 7 připravili stanici na bezpilotní let, uložili do Sojuzu výsledky experimentů, některé unikátní přístroje (jednalo se 22 přístrojů o celkové hmotnosti asi 400 kg) a znovu se připravili na přelet mezi stanicemi.
Sojuz T-15 s Kizimem a Solovjovem se od Saljutu 7 oddělil 25. června a po 29 hodinovém přeletu znovu zakotvil u předního uzlu stanice Mir. Stanice Mir během absence kosmonautů měla od 23. května připojen k přednímu uzlu bezpilotní loď Sojuz TM, která testovala nový systém sbližování Kurs. Před návratem posádky se bezpilotní loď Sojuz TM oddělila a její návratová část přistála na území Sovětského svazu.
Kosmonauti Kizim a Solovjov poté pracovali na Miru ještě 20 dní, během nichž dokončili první sérii vědeckých experimentů, připravili stanici na let v bezpilotním režimu a uložili do návratového modulu transportní lodi materiál určený k návratu na Zemi. Od stanice Mir se podruhé a definitivně oddělili 16. července 1986 a ještě během téhož dne přistál na Zemi. Celý let první posádky stanice Mir trval 125 dní a zahájil tak činnost první posádky na stanici Mir.
Druhá posádka se na Mir vypravila v únoru 1987.
HLAVNÍ PRAMENY:
[1] M. Codr: O kosmických dnech a nocích, Práce, Praha 1987
[2] P. Lála, A. Vítek: Malá encyklopedie kosmonautiky, Mladá fronta, Praha 1982
[3] K. Pacner, A. Vítek: Půlstoletí kosmonautiky, Epocha, Praha 2008
[4] L. Brabcová: 4 jedinečné laboratoře na oběžné dráze - in: Panorama 21. století, ročník 2011, číslo 6
[5] články v časopisu Letectví a kosmonautika, ročníky 1986 a 1987
[6] http://www.lib.cas.cz/space.40/
-----
Příště: Letounová střela V-1; plánované zveřejnění: 26.3.2012.
