Podobně dramaticky, jak byla stanice Skylab uváděna do provozu, probíhal její zánik v hustých vrstvách atmosféry. NASA původně předpokládal, že jeho zánik bude řízený - k jeho navedení do atmosféry bude použit raketoplán.
Skylab po skončení pilotovaných misíFoto: NASA
Proti kosmické agentuře se ale postavily dvě vážné okolnosti. První byla zvýšená sluneční aktivity, díky níž se zvýšila hustota atmosféry a stanice Skylab tak byla více brzděna; tím se zkrátila doba životnosti tělesa na oběžné dráze. Druhou, a dá se říci rozhodující okolností, bylo zpožďování vývoje raketoplánu a postupné oddalování prvních testovacích letů. První raketoplán odstartoval až 12. dubna 1981, tedy téměř dva roky po zániku stanice Skylab.
Při odletu poslední, třetí, posádky v únoru 1974 byla aparatura stanice vypnuta a stanice byla stabilizována do polohy podélnou osou k Zemi. Současně byla kosmickou lodí Apollo zvýšena dráha letu asi o 11 km (na 450 km) a zde měla stanice očekávat na budoucí raketoplán, který ji navede do hustých vrstev atmosféry. Panovaly totiž obavy, aby při nekontrolovaném zániku nedopadly velké fragmenty stanice do obydlených oblastí. Raketoplán měl stanici nasměrovat k zániku nad Tichý oceán.
Plánům se postavila do cesty sluneční činnost, která v roce 1977 způsobila vyšší hustotu atmosféry, a následek bylo rychlejší snižování oběžné dráhy Skylabu. Na začátku následujícího roku už byla stanice na dráze s výškou kolem 420 km a její sestup se zrychloval. Propočty ukázaly, že k zániku dojde někdy v polovině roku 1979. NASA proto v průběhu března 1978 začal stanici znovu oživovat a převádět ji na jinou orientací v prostoru (aby se zabezpečil co nejmenší odpor a docházelo k co nejmenšímu aerodynamickému brzdění). To mělo poskytnout dodatečné tři až čtyři měsíce, která by stačily k tomu, aby při druhém testovacím letu raketoplánu byla stanice navedena k zániku.
Zajímavé bylo, že při oživování technici zjistili, že stanice je v mnohem lepším stavu, než se všeobecně očekávalo a ani degradace článků sluneční baterie nepokročila podle očekávání. Přesto oživování stanice trvalo tři měsíce a začátkem června byly zahájeny manévry. Nejprve se pomocí plynových trysek zastavila rotace stanice, potom byla stanice třemi pootočeními nasměrována tak, aby sluneční baterie zachycovaly maximum energie. A nakonec byla osa stanice stočena do směru letu.
Orientační manévry spotřebovaly asi polovinu zásob plynu pro trysky orientačního systému, ale přesto ještě zbýval dostatek pro manévrování při příletu raketoplánu. Díky nové orientaci v prostoru se prodloužila předpokládaná životnost Skylabu na oběžné dráze a zánik se odhadoval v listopadu 1979.
První akce se americké kosmické agentuře zdařila, ale její další krok byl velkým překvapením. Koncem roku 1978 oznámila, že ruší veškeré další záchranné operace. K tomuto rozhodnutí vedly dva důvody: prvním z nich byly stále častější poruchy nejdůležitějších systémů Skylabu (není se co divit - stanice létala čtyři roky v naprosté nečinnosti a s jejím oživením se v původních plánech nepočítalo) a druhým důvodem byla otázka financování. Pro svedení stanice z oběžné dráhy se vyvíjel modul TRS (Tele-Operator Retrieval System), který si vyžádal 65 miliónů dolarů, a jeho realizace byla v nedohlednu. Stejně tak se opožďovaly přípravy raketoplánu, jenž podle tehdejší optimistických odhadů mohl startovat nejdříve začátkem roku 1980. A to bylo pro Skylab pozdě. A NASA tedy rozhodl zastavit i vývoj prostředku TRS, pro nějž neměl jiné využití.
Začátek července 1979 byl pro Skylab závěrečnou fází jeho letu. NASA vydal 9. července tiskovou zprávu, v níž odhadoval zánik stanice 16. července a uváděl, že na zem by mohlo dopadnout až 500 úlomků a nejtěžší z nich budou mít až 500kg. Místem dopadu může být kterékoliv místo na Zemi mezi 50° severní a 50° jižní šířky; současně se objevila informace, že pravděpodobnost dopadu na nějaké velkoměsto je jedna ku dvěma miliónům.
11. července se stanice Skylab ocitla na svém posledním obletu Země. Protože hrozil pád do obydlených oblastí Severní Ameriky byly použity poslední zbytky pohonných hmot k prodloužení letu asi o půl hodiny a tím "nasměrování" pádu do oblasti Indického oceánu a Austrálie. Při přeletu nad sledovací stanicí Ascencion v Atlantiku ukázala radarová pozorování, že se odlomily panely sluneční baterie a začala destrukce celé stanice. Mluvčí NASA poté oznámil, že další sestup stanice už nelze sledovat.
Trosky stanice nakonec skončila z větší části v Indickém oceánu a zbytek dopadl do pouštních oblastí Austrálie. V místě dopadu panovala půlnoc a zanikající Skylab přinesl pozorovatelům úchvatné divadlo. Celkem se pás dopadu trosek táhl v délce až 8000 km. Podle odhadu NASA se až na zemský povrch dostalo 26 tun materiálu - celková hmotnost Skylabu byla 80 tun. Největším nalezeným kusem byla část přechodové komory stanice, což byl dva metry dlouhý a metr široký ocelový válec. Ohořelý válec byl nalezen nedaleko od města Rawlinn (asi 960 km od přístavu Perth). Zbytky Skylabu se tak sice přiblížily k obydleným oblastem, ale žádné škody nebyly nahlášeny.
V dalších dnech vypukla v Austrálii obrovská vlna zájmu o hledání zbytků a tisíce hledačů pátralo v místech dopadu po zbytcích stanice. Když tam za dva dny dorazili experti NASA, nic nenašli. Přestože mezinárodní smlouvy ukládají navrátit nalezené identifikované trosky kosmických objektů majiteli, noví majitelé to odmítali. Proto NASA, který chtěl fragmenty prozkoumat rozhodl, že každý, kdo dá k dispozici nalezený úlomek, dostane jej po provedených měřeních zpátky a navíc s certifikátem pravosti.
HLAVNÍ PRAMENY:
[1] P. Lála, A. Vítek: Malá encyklopedie kosmonautiky, Mladá fronta, Praha 1982
[2] K. Pacner, A. Vítek: Půlstoletí kosmonautiky, Epocha, Praha 2008
[3] T. Svoboda: Zánik Skylabu se blíží - in: Letectví a kosmonautika, ročník 1979, číslo 7
[4] A. Vítek: Pád Skylabu - in: Letectví a kosmonautika, ročník 1979, číslo 26
[5] http://www.nasa.gov/mission_pages/skylab/missions/skylab_summary.html[6] http://www.national-geographic.cz/detail/kdy-nam-spadne-na-hlavu-dalsi-druzice-5507/
-----
Příště: Americky zkušební pilot Jack Ridley; plánované zveřejnění: 12.3.2012.
