V listopadu 1983 opustila posádka Ljachov, Aleksandrov stanici Saljut 7, která pak v bezpilotním režimu obíhala Zemi až do února 1984, kdy se na stanici vypravila další základní posádka.
Návratový modul Sojuzu-T 10 vystavený v New Delhi (Indie)
V lodi Sojuz-T 10 ke stanici 8. února 1984 odstartovala trojice sovětských kosmonautů Leonid D. Kizim, Vladimir A. Solovjov a Olwg J. Aťkov, kteří se k přednímu stykovacímu uzlu stanice připojili následující den. Závěrečná fáze přibližování a spojení probíhalo za přímého řízení posádky; závěrečná operace se zdržela, protože se připojení nezdařilo před vstupem do stínu a bylo dokončeno až po výstupu ze stínu nad Tichým oceánem. Po prověrce hermetičnosti spojení kosmonauti přešli do stanice a začali ji oživovat.
V dubnu 1984 přijala základní posádka mezinárodní návštěvnickou posádku, v níž byl první indický astronaut Rakesh Sharma; velitelem této mise byl Jurij Malyšev a palubním inženýrem Gennadij Strekalov. Návštěvnická posádka se se svým Sojuzem-T 11 připokola k zadnímu stykovacímu uzlu Po týdenním společném letu sovětsko-indická posádka odletěla v lodi Sojuz-T 10 a loď Sojuz-T 11 zanechala základní posádce "čerstvou" kosmickou loď.
Další návštěvnická posádka se k Saljutu 7 vydala v červenci 1984. V lodi Sojuz-T 12 odstartovala z Bajkonuru posádka, kterou tvořili velitel Vladimir Džanibekov, palubní inženýr Světlana Savickaja a kpsmpnaut výzkumník Igor Volk. Sojuzu-T 12 se 18. července připojil k zadnímu stykovacímu uzlu Saljutu 7 a návštěvnická posádka společně se základní posádkou pracovala po dobu jedenácti dní. 29. července se Sojuz-T 12 oddělil od stanice a vrátil se na Zem.
Třetí základní posádka Saljutu 7 se se stanicí rozloučila 2. října 1984 a v lodi Sojuz-T 11 se vrátila na zemi. Posádka strávila na oběžné dráze téměř 237 dní. Během svého letu Kizim se Solovjovem celkem osmkrát (celková doba 31,5 hodiny) vystoupili do volného vesmíru.
Čtvrtou základní posádkou na Saljutu 7 byli kosmonauti Vladimir Džanibekov a Viktor Savinych, kteří ke stanici odstartovali 6. června 1985 v lodi Sojuz-T 13. V září 1985 se ke stanici připojila kosmická loď Sojuz T-14 s kosmonauty Vladimirem Vasjutinem, Georgijem Grečkem a Aleksandrem Volkovem. Šestice kosmonautů pracovala společně na stanici týden a poté se Viktor Savinych, Vladimir Vasjutin a Aleksandr Volkov vrátili v lodi Sojuz-T 14 zpět na zem. Došlo tak k částečné obměně základní posádky bez toho, aby stanice létala v bezpilotním režimu. Palubního inženýra Viktora Savinycha nahradil Georgij Grečko.
Poslední posádka, která pracovala na stanici Saljut 7 tvořili kosmonauti Leonid Kizim a Vladimir Solovjov. Ti v květnu 1986 v lodi Sojuz-T 15 ke stanici přeletěli od nové sovětské orbitální stanice Mir a ze Saljutu demontovali některá zařízení a aparatury (celkem asi 300 kg). Zařízení pak bylo použito v nově budované modulární stanici Mir. Uskutečnil se tak první přelet mezi dvěma orbitálními stanicemi.
Stanice Saljut 7 byla podle názoru odborníků vyřazena z provozu předčasně a mohla ještě několik let spolehlivě sloužit. Sovětské vedení ale požadovalo, aby při příležitosti sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu byla vypuštěna nová orbitální stanice. Pro obsluhu dvou orbitálních stanic ale nebyl dostatek transportních a nákladních lodí, a proto byly veškeré pilotované mise převedeny na nově budovanou stanici Mir a plánované expedice na Saljut byly zrušeny.
Saljut 7 tak byl kosmonauty opuštěn, ale v bezpilotním režimu ještě pět let obíhal kolem Země. Do hustých vrstev atmosféry byl naveden až 7. února 1991; Saljut 7 tak na dráze setrval necelých devět roků, posádky byly přítomny po dobu 826 dní. Část z trosek stanice, které měly podle plánu všechny skončit v Tichém oceánu, dopadla na území Argentiny (byly zaznamenány jen drobné materiální škody) a obyvatelé městečka Capitán Bermúdez pak nalezené zbytky prodávali jako suvenýry.
Podle původních plánů z roku 1976 měla být vypuštěna ještě jedna stanice Saljut. Uvažovaný Saljut 8 měl být v podstatě kopií předcházející stanice (nosná raketa Proton ani neumožňovala výraznou rozměrovou změnu a hmotnostní), ale vylepšením mělo být instalování tří stykovacích uzlů, což by odbouralo nutnost přeletů transportních lodí ze zadního k přednímu stykovacímu uzlu, jak se dělo u stanice Saljut 7. Díky pozdějšímu rozhodnutí o zahájení výstavby orbitální stanice Mir se ale s její výrobou ani nezačalo.
HLAVNÍ PRAMENY:
[1] L. Brabcová: Stěhování do vesmíru začíná - in: 21. století, číslo 6, prosinec 2011
[2] M. Codr: O kosmických dnech a nocích, Práce 1987
[3] K. Pacner, A. Vítek: půlstoletí kosmonautiky, Epocha, Praha 2008
[4] http://www.astronautix.com/craft/salyut7.htm[5] http://www.lib.cas.cz/space.40/INDEX1.HTM
-----
Příště: Česká stopa v historii raketové techniky; plánované zveřejnění: 6.2.2012.
