Sovětský projekt Almaz byla obdobou americké vojenské orbitální stanice MOL. Zatímco americká MOL se do vesmíru nikdy nedostala, sovětská stanice Almaz byla vypuštěna třikrát pod označením Saljut.
Příprava Saljutu 3 (Almaz OPS-2)
Na oběžnou dráhu kolem Země se dostaly stanice tři, ale jen dvě z nich byly navštíveny kosmonauty - Saljut 3 v roce 1974 a Saljut 5 v letech 1976 a 1977. Stanice s označením Saljut 2, vypuštěný v dubnu 1973, krátce po navedení na geocentrickou dráhu ztratil hermetičnost a byl pro pilotovaný režim nepoužitelný. Spekulovalo se, že ztrátu stanice způsobil poslední stupeň, který do stanice po oddělení narazil a poškodil ji. Podle jiných zdrojů byla stanice poškozena už před startem.
Sovětská vojenská kosmická stanice Almaz se začala vyvíjet v kanceláři OKB-52 pod vedením Vladimira Čelomeje v roce 1964, ale teprve v roce 1965 byl projekt oficiálně schválen, když vojenská místa předala požadavky na kosmickou stanici. Jedním z argumentů pro zahájení vývoje vojenské stanice byl odkaz na rozhodnutí amerického prezidenta Johnsona o budování systému vojenských orbitálních stanic MOL.
Podle původních plánů měla první sovětská stanice Almaz odstartovat už v roce 1968, ale stejně jako u většiny dalších kosmických projektů došlo ke zdržení. Termín byl opět stanoven s přihlédnutím k americkému programu MOL - jeho první exemplář měl odstartovat koncem roku 1968. Ale teprve v roce 1969 byla zahájena výroba prvních stanic Almaz; v plánu byla stavba deseti kusů. Hlavním úkolem stanic měla být optická pozorování nepřátelských území a odhalování vojenských cílů malých rozměrů. Prvotní vyhodnocení získaných dat mělo proběhnout přímo na stanici a posádka měla nejdůležitější zjištění ihned odeslat na Zemi. Méně závažná data měla být shromažďována a následně posílána k dalšímu vyhodnocení v návratových pouzdrech, případně v návratové části transportní lodě společně s kosmonauty.
Podle prvních návrhů byla stanice Almaz projektována pro jednorázové využití; společně se stanicí by startovala i kosmická loď s kosmonauty. Po splnění úkolu by se kosmonauti vraceli na zem a startovala by nová stanice. To by vyžadovalo během pěti let stavbu asi stovky stanic a výcvik 400 kosmonautů. Později bylo rozhodnuto, že stanice bude vypuštěna bez posádky a v průběhu své životnosti bude navštěvována několika kosmickými loděmi, startujícími samostatně. Předpokládalo se, že stanice by mohla na oběžné fungovat až tři roky a posádky o dvou nebo třech kosmonautech by se na ní střídali. Zásobování stanice potravinami, vzduchem a spotřebním materiálem pro pozorování měly na stanici průběžně vozit lodě Sojuz VI vyvíjené v OKB-1. Koncem roku 1966 ale vyšlo najevo, že kosmická loď Sojuz VI bude schopná dopravit ke stanici pouze kosmonauty, ale ne náklad. Proto začalo OKB-52 pro stanici Almaz vyvíjet speciální kosmickou loď nazvanou TKS. Z lodi Sojuz VI byl převzat pouze návratový modul. Loď TKS později vzlétla pouze k testovacím letům v nepilotovaném režimu a pro obsluhu stanic byla použita "civilní" kosmická loď typu Sojuz. O použití Sojuzů s upraveným stykovacím uzlem bylo rozhodnuto v roce 1970 s tím, že TKS bude použita až ve druhé etapě využívání stanic Almaz.
Jak už jsem zmínil, v roce 1969 byla zahájena výroba stanice. Konstrukce vlastní stanice šla podle plánu, ale opožďovaly se dodávky přístrojového vybavení a v roce 1970 se další komplikací stalo nařízení o spolupráci při vývoji orbitální stanice DOS v rámci programu Saljut. Po přistání Američanů na Měsíci schválila Rada ministrů SSSR usnesení, které nařizovalo urychleně postavit "civilní" kosmickou stanici. Ke splnění úkolu byla do OKB-1 převedena část vyrobených dílů pro Almazy a z nich byla postavena první "dlouhodobá orbitální stanice" (DOS), která je známá pod názvem Saljut.
První stanice Almaz (typové číslo OPS-1) byla vypuštěna 3. dubna 1973 pod názvem Saljut 2. O přejmenování se údajně "zasloužil" osobně Leonid I. Brežněv (první tajemník ÚV KSSS), který tak chtěl zakrýt vojenský účel stanice. V průběhu druhého dne letu se ale začaly objevovat potíže s řízením stanice a došlo k dehermetizaci prostoru pro posádku. Po dalších třech týdnech řídicí středisko ztratilo všechnu kontrolu nad stanicí. Díky tomu byl samozřejmě zrušen i let posádky, která měla stanici na dráze oživit a vyzkoušet.
Druhá stanice Almaz (typové číslo OPS-2), pod označením Saljut 3, byla z kosmodromu Bajkonur vypuštěna 25. června 1974. Tentokrát počáteční fáze letu proběhla bez problémů, a tak se v červenci ke stanici připojila transportní loď Sojuz 14 s kosmonauty Pavlem Popovičem a Jurijem Arťjuchinem. Kosmonauti na palubě stanice pracovali od 5. do 19. července 1974 a poté se vrátili zpět na zem. Některé prameny uvádějí, že stanice byla vyzbrojena kanonem ráže 23 mm pro obranu před napadením a, jak se uvádí např. v [4], kosmonauti střelbu z něho i vyzkoušeli. Některé zdroje uvádějí, že stanice byla vyzbrojena kanónem Nudelmann NR-30 ráže 30 mm. Kanón byl ke stanici připevněn napevno, takže k míření musela být natáčena celá stanice, což bylo vzhledem k omezenému množství paliva pro manévrování velmi problematické.
Druhá posádka, Gennadij Sarafanov a Lev Ďjomin, startovala ke stanici Saljut 3 v lodi Sojuz 15 v srpnu 1974. Pro závadu naváděcího systému Igla se ale nezdařilo přiblížení ke stanici a kosmonauti se po dvoudenním letu vrátili na zemi. Další let ke stanici se už neuskutečnil a stanice Saljut 3 24. ledna 1975 zanikla v hustých vrstvách atmosféry.
Další stanice Almaz byla vypuštěna 22. června 1976 pod označením Saljut 5. Ke stanici postupně směřovaly tři pilotované kosmické lodě typu Sojuz. Sojuz 21 s kosmonauty Borisem Volynovem a Vitalijem Žolobovem se ke stanici připojil 7. července 1976 a kosmonauti na stanici pracovali do 24. srpna. Další, Sojuz 23 s kosmonauty Vjačeslavem Zudovem a Valerijem Rožděstvenkým, se pro poruchu přibližovacího systému ke stanici nepřipojil. Úspěšný byl Sojuz 24 s kosmonauty Viktorem Gorbatkem a Jurijem Glazkovem, kteří na stanici pracovali od 8. do 25. února 1977. Také u poslední mise selhala přibližovací aparatura a kosmonauti řídili připojení ke stanici ručně.
Čtvrtá stanice Almaz měla být připravena k letu v roce 1978. Stanice měla vylepšené vnitřní zařízení a pozorovací aparaturu a byla vybavena dvěma stykovacími uzly. První uzel byl určen pro transportní lodě typu Sojuz, ke druhému uzlu se měla připojovat loď TKS. Od začátku roku se ale začaly opožďovat dokončovací práce a jejich zdržení nakonec vedlo koncem roku k rozhodnutí Státní komise, jímž se rušily pilotované lety stanice Almaz. Měly být plně nahrazeny automatickými stanicemi Almaz-T, které měly být navštěvovány kosmonauty za účelem provedení oprav a údržby zpravodajského vybavení. Poslední Almaz určený k pilotovanému letu byl zakonzervován a později byl předán k muzejním účelům; nyní je vystavován v Reutovu.
V roce 1981 byly práce na projektu Almaz zastaveny, ale přesto stanice Almaz později létaly v automatickém režimu. V červenci 1987 odstartovala z Bajkonuru pod označením Kosmos 1870 stanice Almaz-T, která po dva roky sledovala zemský povrch pomocí velmi přesné radiolokační aparaturu. Radar byl schopen pozorování i přes oblačnost a mohl zaznamenat předměty o velikosti 25 metrů. A v březnu 1991 byl vypuštěn poslední automatický Almaz, jehož aparatura měla rozlišovací schopnost 15 metrů.
HLAVNÍ PRAMENY:
[1] P. Lála, A. Vítek: Malá encyklopedie kosmonautiky, Mladá fronta, Praha 1982
[2] K. Pacner: Půlstoletí kosmonautiky, Epocha, Praha 2008
[3] T. Přibyl: Rudé hvězdy ve vesmíru, Paráda, Brno 1997
[4] http://kalashnikov-maksim.viv.ru/cont/kalashn/10.html[5] http://www.russianspaceweb.com/almaz.html[6] http://www.russianspaceweb.com/tks.html
-----
Příště: Co přinese rok 2012; plánované zveřejnění: 2.1.2012.
