V současné době jsou na oběžné dráze kolem Země dvě stanice - Mezinárodní kosmická stanice se šesti kosmonauty z Ruska, USA a Evropa a čínská minilaboratoř Tiangong 1 s trojicí čínských kosmonautů.
Právě čínskému modulu Tiangong (v překladu "nebeský palác") se bude věnovat poslední článek seriálu o pilotovaných orbitálních stanicích. Program Tiangong se vyvíjí od roku 1992 (tehdy ještě jako projekt MB2006) a s jeho prvním startem se počítalo v roce 2002. Později došlo k přepracování projektu a po pilotovaném kosmickém letu v roce 2005 se očekával start v roce 2008. V září 2008 byly v Číně zveřejněny plány na další postup výstavby orbitální stanice. V lednu následujícího roku byla představena maketa modulu Tiangong-1, který byl prvním krokem výstavby stanice. Zhruba ve stejné době byla zahájena stavba modulu, která byla dokončena v srpnu 2010 a byla zahájena fáze testování.
Na začátku března 2011 oznámila čínská agentura Xinhua, že Tiangong-1 bude vypuštěn ještě v roce 2011 a od konce června probíhalo jeho testování na základně Jiuquan. V srpnu došlo po havárii nosné rakety Čchang čeng CZ-2C k odložení startu, který byl již naplánován na konec srpna, aby mohla být dodatečně prověřena nosná raketa. V poslední dekádě září byla raketa s modulem Tiangong-1 převezena na startovní rampu, ale nepříznivé počasí si vyžádalo další posun data startu - z 27. září na 29. září.
První experimentální modul - Tiangong 1 - je určen k vyzkoušení techniky spojování kosmických těles a krátkodobý pobyt kosmonautů na palubě ministanice. Modul byl na oběžnou dráhu vypuštěn 29. září 2011 a létala v automatickém režimu. Přitom byly telemetricky prověřovány všechny systémy modulu. Modulu, který má tvar válce o průměru přes tři metry a je dlouhý asi 10 metrů. Je sestaven ze dvou částí: experimentálního úseku a služební části. Experimentální úsek je opatřen stykovacím uzlem při připojení transportní lodi a průlezem k přestupu posádky do stanice. Uvnitř úseku je systém pro zabezpečení životních podmínek, který je schopen zajistit pobyt tří kosmonautů.
Pro posádku je zde vybavená "kuchyňka" se zásobami potravin a vody, zařízení pro udržování fyzické kondice, nádrže kyslíku a vzduchu a dva spací pytle. Třetí člen posádky nocuje v transportní lodi.
Služební sekce zabírá z celkové délky stanice asi tři metry a v jeho vnitřním prostoru jsou systémy zajišťující orientaci a stabilizaci modulu. K sekci jsou připojeny dva panely slunečních baterií dodávajících energii do energetické soustavy a dobíjí akumulátorové baterie. Elektrické rozvody pracují s napětím 100 voltů. V zadní části sekce jsou umístěny dva raketové motory pro korekce letové dráhy.
Při vypuštění se předpokládalo, že stanice bude funkční dva roky a během této doby se k ní připojí jedna nebo dvě bezpilotní lodi Shenzhou a jedna až dvě pilotované lodi. Vzhledem k tomu, že první bezpilotní loď Shenzhou 8 splnila svůj úkol na sto procent a prokázala funkčnost navigačního a dalších systémů při přibližování a spojení se stanicí, bylo rozhodnuto vyslat další loď už s posádkou.
Shenzhou 8 k modulu Tiangong 1 odstartovala poslední den v říjnu 2011 a o dva dny později se automaticky připojila ke stykovacímu uzlu. Kosmická loď se později od modulu odpojila a ze vzdálenosti asi 140 metrů se znovu přiblížila ke stanici a pevně se k ní připojila. Bezpečným přistáním návratového modulu (17. listopadu 2011) skončil úspěšný bezpilotní let.
Další let už byl pilotovaný; loď Shenzhou 9 odstartovala minulý týden (16. června) a na palubě byli kosmonauti Jing Haipeng, Liu Wang a první čínská kosmonautka Liu Yang. Po dvou dnech se loď připojila k modulu Tiangong 1 a kosmonauti přestoupili do vnitřních prostor stanice. Plán letu předpokládá asi dvanáctidenní pobyt na stanici.
Čína hodlá do roku 2020 mít trvale osídlenou stanici na oběžné dráze. Proto už příští modul Tiangong-2 bude opatřen dvěma stykovacími uzly, aby mohla být kromě transportní lodi pro posádku připojena i nákladní loď. Jako nákladní loď by mohl být používán modul obdobný Tiangongu 1 a tím by vznikla stanice s hmotností asi 25 tun (Tiangong-2 má mít necelých 10 tun, Tiangong-1 asi 8,5 tuny a Shenzhou 8 tun). Čína tak v podstatě kopíruje program ruských orbitálních laboratoří typu Saljut. Také transportní lodě Shenzhou primárně čerpají z ruských lodí typu Sojuz a spojovací mechanismus je v podstatě ruský APAS-89.
Třetí stanice Tiangong už bude schopná přijmout současně dvě pilotované kosmické lodě a jedná nákladní loď. Stanice Tiangong-3 bude ve srovnání s předchůdci větší a bude poskytovat více prostoru pro aplikace a vědecké experimenty. Rovněž se ze současných dvou let prodlouží garanční doba modulu.
HLAVNÍ PRAMENY:
[1] http://baike.baidu.com/view/1891510.htm[2] http://news.163.com/special/tiangong1/[3] http://www.lib.cas.cz/space.40/
-----
Příště: V. P. Gluško; plánované zveřejnění: 25.6.2012.
