Do kosmického prostoru se už podívalo několik stovek lidí, připomínáme si lety první kosmonautů a astronautů, ale trochu se zapomíná na to, že dříve než člověk se do vesmíru podívali naši nejbližší příbuzní - opice.
Opice Albert II před letem
Vůbec prvními živými tvory, již se podívali za hranice vesmíru, se staly ovocné mušky, které v roce 1947 společně se semeny kukuřice vystoupaly v hlavici rakety V-2 do výšky 171 km. Na muškách se studoval vliv účinků kosmického záření na DNA. Kontejner s muškami a kukuřicí se po výstupu oddělil od rakety a bezpečně přistál na padáku. Stejné štěstí už neměl sameček opičky rodu makak rhesus Albert II, který 14. června 1949 absolvoval let v hlavici rakety V-2. Po úspěšném výstupu do výšky 134 km (tedy za hranici vesmíru) nastal problém s otevřením padáku a opička po nárazu na zem zahynula.
Letu Alberta II předcházel let opičky Albert, která 11. června 1948 ale dosáhla výšku "jen" 63 km a to je hluboko pod hranicí, která je považována za hranici vesmíru, a to 100 km (některá literatura považuje za hranici vesmíru výšku 80 mil, což odpovídá asi 120 km). Ani Albert pokus nepřežil - zřejmě se udusil ještě dříve, než raketa vůbec vzlétla. Také následovníci, Albert III, IV a V, nepřežili své "kosmické" lety a všichni tři zahynuli. Albert III (jediný rodu makak jávský) zahynul 16. září 1949 při explozi rakety ve výšce 10,7 km, Albert IV zahynul 8. prosince 1950 v důsledku selhání padáku při sestupu z výšky 130 km, stejně jako Albert V 18. dubna 1951. Všechny opice absolvovaly let v narkóze. Bez jejich obětí by jistě kosmický program přinesl ztráty na lidských životech.
První opička, Albert VI, která přežila raketový let, přistála 20. září 1951 na padáku po letu do výšky 70 km (nejednalo se tak o "kosmický" let). Ovšem opička asi 2 hodiny po přistání zahynula - příčinou bylo přehřátí v zapečetěném pouzdře, jež bylo dlouho vystaveno přímému slunečnímu svitu po přistání v poušti Nového Mexika. Pouzdro totiž nedopadlo do plánovaného prostoru a záchrannému týmu trvalo dlouho, než byl kontejner nalezen.
Také další pokus skončil neúspěchem pro raketu, neboť byla dosažena výška pouhých 26 km. Při tomto pokusu (21. května 1952) byly na palubě dvě opičky a obě pokus přežily.
Poslední opičí obětí před zahájením skutečných orbitálních kosmických letů byla opice Gordo (nebo Old Reliable), která letěla v hlavici rakety Jupiter v prosinci 1958. Vzlet a samotný let probíhaly normálně, ale opět selhal padákový systém. Pouzdro s opicí se při dopadu na vodní hladinu rozbilo a opice, pokud nezahynula při nárazu, se utopila.
Další opice byly vyslány do vesmíru už jako přímá součást přípravy na pilotovaný kosmický let. 28. května 1959 absolvovaly svůj kosmický let do výšky 482,7 km (300 mil) opice Able a Baker. Able ale už 1. června 1959 zemřela následkem reakce na anestezii (lékaři ji při operaci vyndali infikovanou lékařskou elektrodu). Able byl vycpán a nyní je společně se schránkou, v níž absolvoval svůj let, vystaven v Národním muzeu letectví a kosmonautiky. Slečna Baker si užívala slávu a zemřela 29. listopadu 1984 ve věku 27 let. Je pochována na území U. S. Space & Rocket Center v Huntsville.
První americký orbitální let s opicí na palubě se uskutečnil 29. listopadu 1961, kdy v kosmické lodi Mercury šimpanz Enos dvakrát obletěl Zemi a bezpečně přistál v Atlantském oceánu. Jeho let ověřoval informace o účinku kosmického letu na živé bytosti a byl generálkou před letem prvního Američana na oběžnou dráhu.
V Sovětském svazu se pro raketové lety do vysoké atmosféry a za hranice vesmíru už od začátku padesátých let využívali psi - o nich už v tomto blogu byl článek. Přesto se opice podívaly do kosmu i na sovětské družici - bylo to v prosinci 1983 a dvě opice Abrek a Bion absolvovaly šestidenní let po dráze kolem Země.
Za hranici vesmíru při balistických letech a při letu po orbitální dráze se celkem podívalo do vesmíru 32 opic a žádná z nich neletěla dvakrát. Opice byly z několika druhů: makak rhesus (macacus mulatta), macacus cynomolgus, kotul veverovitý (saimiri sciureus) a šimpanzi.
