O německou balistickou raketu A-4, známější pod propagandistickým názvem V-2, začali Spojenci projevovat zájem už koncem druhé světové války. V USA byla vytvořena speciální skupina, vedená generálem Donaldem L. Puttem, která měla v rámci operace Paperclip zajistit pro USA co nejvíce materiálů o nacistických raketách a také získat přední německé raketové odborníky.
Před startem V-2 z Kapustin Jaru
Na začátku roku 1945 pracovalo na vývoji německých raket, tedy nejen na V-2, celkem 1940 specialistů, z nichž velká většina působila ve výzkumném středisku v Peenemünde. Další raketoví odborníci pracovali u několika německých podniků, které vyráběly další typy raket.
Američané měli o raketě V-2 a jejich konstruktérech poměrně přesné informace, které jim předávaly britské tajné služby. Přestože americký zájem o rakety nehrál ve strategických plánech primární roli (jejich favoritem bylo bombardovací a stíhací letectvo), zajímali se o německé konstrukce.
Také operace Paperclip proběhla úspěšně, neboť se do amerického zajetí dostali přední raketoví odborníci vedení Wernherem von Braunem. V souvislosti se zajetím von Brauna komentátoři psali, že Braun při zatýkání nepůsobil dojmem válečného zajatce, ale spíše připomínal slavnou osobnost. Němečtí specialisté uprchli před postupující Rudou armádou z Peenemünde na západ a v Bavorsku se dobrovolně vydali do amerického zajetí; na své zajetí čekali v hostinci Haus Ingeburg u Oberjochu. (Peenemünde bylo obsazeno druhým běloruským frontem generála Rokosovského 10. března 1945, ale v té době už bylo výzkumné raketové středisko opuštěno a velká většina dokumentace odvezena.) Další skupina asi 450 raketových techniků, kteří byli v Berlíně, byla 3. dubna 1945 na rozkaz generála SS Kammlera přesunuta do alpské pevnosti Oberammergau. Také tito technici padli do rukou Američanů. Přesunovali se nejen lidé, ale také veškerá dokumentace; z Peenemünde byla odvážena průběžně od začátku roku 1945 a materiály, které byly v Bleicherode (Sasko) byly 6. dubna 1945 převezeny kolonou automobilů na jih do Bavorska.
Ovšem Američané pro dokumenty "vyrazili" i do sovětské zóny. 11. dubna tak americké tanky pronikly do blízkosti Nordhausenu a obsadili podzemní závod Dora, kde se stavěly V-2. Společně s nimi sem pronikly i oddíly projektu Paperclip, které ze štol vyvezly veškeré materiály, jež mohly být užitečné pro další raketový výzkum. Teprve po jejich odjezdu byly prostory závodu Dora předány sovětským okupačním úřadům - stalo se tak 1. července 1945 a vojenské jednotky opustily prostor 5. července. Když sem později dorazili odborníci ze skupiny S. I. Vavilova, nalezli jen nepodstatné zbytky dokumentace a rozpracovaných raket a jejich komponentů.
Další skupina vedená J. P. Hamillem získala archív ukrytý z rozkazu von Brauna v dole u obce Dörten ležící v sovětské okupační zóně a ze stejné zóny byl odvezen i archív Waltera Dornbergera ukrytý v Bad Sachsu.
V této souvislosti někteří historikové uvádějí, že sovětské vedení podcenilo význam německých raketových výzkumů a nepodnikalo téměř žádné kroky k získání této dokumentace. Později, když se po německých raketách začali pídit sovětští specialisté, už byly v Německu dohledány jen nepatrné zlomky.
Hovoří se o tom, že díky operaci Paperclip (a "spolupráci" německých odborníků) získali Američané asi 100 kompletních raket V-2 a na 300 vagónů nejrůznějšího materiálu o německých raketách - výkresy, součásti i montážní sestavy. Tento ukořistěný materiál byl společně s více než stovkou předních raketových odborníků převezen do USA. Transfer německých specialistů byl schválen státním sekretářem Cordellem Hullem 20. června 1945 a po převozu do USA měli být zajatí Němci soustředěni na základně Fort Bliss v Texasu. Menší část Němců v čele s von Braunem letěla do USA letadlem, zbytek zajatců se plavil po moři.
Také Sovětský svaz hodlal využít německých zkušeností ze stavby velkých raket. Stalin vyslal do Německa první skupinu odborníků vedenou Borisem Jevsejevičem Čertokem v dubnu 1945. Čertok řídil až do ledna 1946 práce této skupiny, která se zaměřila na studium německé raketové techniky. V červnu 1945 skupina iniciovala vznik sovětsko-německého institutu Rabe, který se zabýval zkoumáním německých prací v oblasti raketové techniky a vyhledával na území Německa (sovětské zóny) raketové techniky. Ředitelem institutu byl jmenován právě Čertok.
Začátkem září 1945 přiletěla do Německa další skupina asi dvaceti sovětských raketových specialistů, kteří měli pátrat po materiálech o raketě V-2. V této skupině byli mj. Valentin P. Gluško, který se speciálně věnoval raketovým motorům, a Sergej P. Koroljov. Výsledkem práce této skupiny měla být rekonstrukce německé rakety a využití poznatků pro stavbu sovětské balistické rakety.
Dalším zájemcem o dokumenty o německém raketovém výzkumu byla Velká Británie. Britská armáda v květnu 1945 zahájila program "Operation Backfire", jehož cílem bylo pokusně odpálit německé rakety V-2 a pořídit podrobnou dokumentaci o těchto pokusech. Jako odpalovací základna byla vybrána bývalá zkušebna námořních děl v Altenwalde, ležící asi 8 km jižně od Cuxhavenu. V červnu 1945 byla do Cuxhavenu dopravena skupina techniků z Peenemünde (byli zajati v Garmisch-Partenkirchenu) a tito technici připravovali za dohledu britských vojáků rakety V-2 k odpálení.
Zhruba ve stejné době schválil záměr vypustit v Cuxhavenu tři německé rakety V-2 také americké prezident D. Eisenhower a doporučil, aby ke zkouškám byli přizváni i další spojenci.
První raketa V-2 byla odpálena 2. října 1945 a po letu dlouhém 249,4 km dopadla do Severního moře asi 75 km jihozápadně od vesnice Ringkoebing v Dánsku. Při letu byla dosažena maximální výška 69,4 km. Druhá raketa vypuštěná 4. října už byla méně úspěšná. Krátce po startu totiž došlo na motoru k poruše a raketa dopadla do moře ve vzdálenosti 24 km od místa startu. Třetí raketa byla odpálena 15. října (v některých pramenech se uvádí 14.10.) a po zcela úspěšném letu dopadla do moře ve vzdálenosti 233 km.
Všechny tři starty sledovala skupina novinářů a kromě britských také pozvaní odborníci z USA (mj. W. H. Pickering, T. von Kármán, H. S. Seifert), SSSR (mj. J. A. Pobědonoscev, V. P. Gluško, S. P. Koroljov) a Francie.
Britská meziplanetární společnost, která po skončení války v Evropě obnovila svoji činnost, navrhovala, aby německé rakety V-2 byly upraveny tak, aby mohly vynést člověka na suborbitální dráhu. Jinak odpálení raket V-2 z Atlenwalde označila jako mrhání prostředky. Britské ministerstvo letectví, jemuž byl návrh podán, ale v tomto směru nevyvinulo žádnou aktivitu a návrh nebyl realizován.
Sověti v srpnu 1945 rozhodli obnovit v továrně Dora omezenou výrobu raket V-2; první raketa byla vyrobena v září a v této činnosti se pokračovalo až do října 1946. Výroba probíhala pod vedením Helmutha Gröttrupa, jednoho z konstruktérů střediska Peenemünde, kterého zajala sovětská armáda. Sověti ale žádnou raketu na německém území neodpálili - Stalin totiž zakázal jakékoliv experimenty s těmito raketami mimo území Sovětského svazu a tak byly rakety V-2 vyrobené v Německu vyzkoušeny na polygonu Kapustin Jar. První raketa byla odpálena v září 1947 a v první sérii bylo vystřeleno jedenáct raket, z nichž jich pět bylo úspěšných. Při vypuštění asistovali zajatí němečtí technici, kteří seznamovali sovětskou obsluhu zejména s přípravou raket před vypuštěním.
HLAVNÍ PRAMENY:
[1] J. Golovanov: Cesta na kozmodróm, Mladé letá, Bratislava 1987
[2] P. Lála, A. Vítek: Malá encyklopedie kosmonautiky, Mladá fronta, Praha 1982
[3] K. Pacner: Na obou březích vesmíru, Čs. spisovatel, Praha 1968
[4] B. Růžička, L. Popelínský: Rakety a kosmodromy, Naše vojsko, Praha 1986
[5] T. Přibyl: Podzemní továrna Dora - in: Letectví a kosmonautika, ročník 2006, číslo 4
[6] http://www.astronautix.com
-----
Příště: Události v kosmonautice; plánované zveřejnění: 18.4.2012.
