Nacistická letounová střela V-1

Německá letounová střela nepatří mezi rakety, ale jedná se dálkově řízenou letounovou střelu vybavenou pro pohon pulzačním motorem, jejíž technické označení je Fi-103, podle výrobce, firmy Gerhard Fiesler Werke v Kaselu. Název V-1 zbraň získala z propagandistických důvodů a znamenalo Vergeltungswaffe (česky "odvetná zbraň").

Doprava V-1 ke katapultu

Konstruktér Robert Lusser z firmy Fiesler začal nad projektem letounové střely pracovat od března 1942 a kontrakt na vývoj a výrobu střely byl podepsán v červnu 1942. Ovšem už v srpnu 1942 se v Německu hovořilo o její sériové výrobě. Konstruktéři od Fieslera nemuseli vycházet jen z vlastních nápadů, ale díky vojenské zakázce měli k dispozici práce z let 1930 až 1937, kdy podniky DSF, Henschel a Schwartz-Propeller Werke řešili podobnou problematiku. Díky tomu se podařilo už v prosinci 1942 vývoj dokončit a 24. prosince se v Peenemünde uskutečnily první vlečné lety. A ještě do konce roku 1942 se uskutečnily i první motorový let. Při pokusech se ukázala aerodynamická nestabilita při bočním větru, ale problém se podařilo rychle vyřešit.
(Poznámka: Někteří autoři uvádějí, že na konstrukci se podílel i Wernher von Braun, ale tento fakt nebyl nikdy potvrzen.)

Přestože se drak střely Fi-103 (V-1) vyráběl ve firmě Fiesler a pulzační motor Argus 109-014 v berlínské firmě Argus-Motoren GmbH, zapojilo se do subdodávek dílů a při plnění střel trhavinami řada podniků po celém Německu i na zabraných územích; uvádí se, že komponenty se vyráběly v 17 továrnách a další se podílely na plnění hlavic. Jedním z takových míst byl i laboratorní podnik ve Velvětech u Teplic v Čechách, kde se plnily hlavice ke střelám v počtu 105 kusů denně (výroba zde probíhala od května 1944 až do března 1945). Ovšem největší část sériové výroby proběhla v podzemním závodu Mittelwerk (u Nordhausenu), který využíval otrocké práce vězňů nedalekého koncentračního tábora.

Pro zkušební lety nebylo označení Fi-103 používáno, místo toho se střela označovala jako FZG-76 (z německého Flak Ziel Gerät) a mezi vojáky získala přezdívku Kirschkern (třešnička). Střela při testech předvedla, že je schopna zasáhnout cíle ve vzdálenosti kolem 250 km a dosahuje maximální rychlost 600 km/hod. Rovněž autopilot pracoval spolehlivě a správně udržoval střelu v plánovaném kurzu.

V polovině května 1943 proběhla na základně v Peenemünde "soutěž", která měla rozhodnout, která z dvojice zbraní - střela Fi-103 nebo raketa A-4 - půjde do sériové výroby. Při porovnávacích letech sice Fi-103 propadla (obě odpálení střely havarovaly a dopadly do moře daleko od stanoveného cíle), ale Komise pro dálkové bombardování (Kommission für Fernschießen) potvrdila už předem danou dohodu, že obě zbraně budou vyráběny ve velkých sériích. Zřejmě se jednalo i o reakci na vojenské neúspěchy německých vojsk u Stalingradu a o podporu Hitlerových prohlášení o nasazení nových zbraní, které podstatně změní průběh války. Porovnávacích střeleb se v Peenemünde zúčastnily i špičky nacistického velení: Albert Speer, Erhard Milch a Karl Dönitz.

V červnu 1943 se o existenci nové zbraně dozvěděli zpravodajci ve Velké Británii, když na jednom snímku základny Peenemünde (testovací oblasti P-VII) pořízeném průzkumným letounem RAF objevili pracovníci vyhodnocování neznámý předmět připomínající písmeno T. Později byly objeveny na pobřeží Nizozemska a Belgie neobvyklé stavby, jejichž osy směřovaly na Anglii. Jednalo se o parní katapulty s délkou vedení 50 až 55 metrů, z nichž střely startovaly a získaly rychlost až 320 km/hod. Později se stavěly jednodušší odpalovací rampy, které byly dlouhé jen 42 metrů a skládaly se ze šesti sedmimetrových dílů. Z vojenského hlediska byly rampy nejzranitelnějším článkem zbraně, a proto se stávaly terčem častých útoků bombardérů.

Kromě pevných katapultů bylo k odpalování střel V-1 také využíváno letadel He-111. Z těchto upravených bombardérů bylo od července 1944 do konce války odpáleno přes 1100 střel. Po skončení války zkoušela americká armády využít startovací raketové motory pro získání potřebné rychlosti.

K prvnímu bojovému nasazení střely V-1 došlo 12. června 1944 a z jedenácti odpálených střel čtyři dopadly do cíle, do Londýna. Do konce března bylo na deset tisíc střel odpáleno směrem na Anglii, ale jen asi 2500 jich zasáhlo cíl. Ostatní byl za letu zničen, nebo minul stanovený cíl. Dalších kolem osmi tisíc střel bylo odpáleno na Antverpy, Brusel a Lutych.

Zajímavým pokusem bylo vybavit střelu V-1 jednoduchou kabinkou pro pilota, který by naváděl střelu po vzoru kamikadze na cíl. Ostatně i v Japonsku po vzoru V-1 připravovala firma Kawanishi Baika pod názvem Baika sebevražednou verzi německé střely, která měla být vybavena japonským pulzačním motorem Maru Ka-10. Ke stavbě podobného stroje ale do konce války nedošlo.

Po skončení války se konstruktéři k pulzačním motorům nevrátili - zcela je zastínily proudové motory a pro dálkové střely se využily raketové motory.

HLAVNÍ PRAMENY:
[1] J. Kroulík, B. Růžička: Vojenské rakety, Naše vojsko, Praha 1985
[2] V. Nejtek: Smrt se učí létat, Naše vojsko, Praha 1990
[3] P. Toufar: Uskutečněné fantazie, Práce, Praha 1978
[4] http://forum.valka.cz/viewtopic.php/t/17466

-----
Příště: Události v kosmonautice; plánované zveřejnění: 28.3.2012.