Ještě před zahájením éry dobývání kosmu existovaly v Sovětském svazu i ve Spojených státech projekty na využívání blízkého kosmického prostoru ke zpravodajským a vojenským účelům. A vojenský charakter měla řada umělých družic.
Prvními realizovanými projekty byly systémy pro optický průzkum - ve Spojených státech program Discoverer, Samos a pozdější Big Bird, v SSSR program družit typu Zenit -, které startovaly do vesmíru v rámci řady družic Kosmos. Mezi prostředky optického průzkumu lze zařadit rovněž specializované meteorologické družice, jež poskytovaly vedle snímků oblačných útvarů i další informace zajímající vojenské kruhy, a také družice pro výzkum oceánů (např. americké družice typu NOSS). Dalším systémem vojenského využití vesmíry byly družice systémů protidružicové (zkoušejí se již od roku 1968) a protiraketové obrany (na americké straně např. projekty MIDAS, SAMOS, BMEWS a IMEWS, na straně sovětské opět některé typy družic řady Kosmos a Molnija 2). V pozdějším období nastoupily družice pro elektronický průzkum (ELINT a FERRET) a pro sledování leteckého a námořního provozu. K prvnímu oficiálnímu přiznání obou kosmických velmocí, že vlastní zpravodajské prostředky operující na geocentrických drahách, došlo při uzavření sovětsko-americké smlouvy SALT, jejíž dodržování mělo být u obou smluvních stran sledováno "národními prostředky kontroly". Ale i dodržování zákazu jaderných výbuchů v atmosféře a v kosmu kontrolovaly "národní prostředky", jimiž byly zejména americké družice typu Vela (NDS) a později IMEWS. Do kategorie družic pro vojenské použití bychom mohli ještě zařadit družice geodetické (získávání přesných souřadnic cílů), navigační a telekomunikační (zajištění spojení mezi jednotkami velmi vzdálenými od velitelských stanovišť).
Jestliže můžeme předchozí projekty zařadit do kategorie obranných, podpůrných nebo kontrolních, existovaly a částečně se realizovaly i kosmické projekty, jejichž cílem bylo vytvoření prostředku pro napadení pozemních cílů z oběžné dráhy. Tyto prostředky měly být jak automatické tak i pilotované - americké programy DynaSoar a MOL, nebo sovětská orbitální stanice Almaz.
V tomto článku se zaměřím hlavně na prostředky umožňující napadení protivníka z kosmického prostoru.
S myšlenkou "kosmického" bombardování přišel v roce 1953 von Braun, který navrhoval použít pro ničení protivníkových pozic automatické umělé družice Země. Jeho myšlenka nebyla původní, neboť s podobným návrhem přišel už v roce 1936 jiný německý inženýr Eugen Sänger, který svůj projekt nazýval "antipodní bombardér" a v principu se jednalo o kluzák, který by byl raketovými motory vynesen do horních vrstev atmosféry a poté by klouzavým letem mohl dosáhnout cíle až na protilehlé straně zeměkoule. Tyto návrhy ale nebyly ve své době realizovatelné a teprve další pokrok raketové techniky přinesl takové možnosti, jichž by bylo možné využít pro podobné účely.
První eventualitou vytvoření "kosmické" zbraně je orbitální puma. Základem všech takových systémů je jaderná nálož, která se po navedení na oběžnou dráhu kolem Země stává potenciálním nebezpečím pro každé místo na zeměkouli, nad nímž nebo v jeho blízkosti vede dráha letu. Vzhledem k malé možnosti ovlivnit přesné místo dopadu (odchylka od předpokládaného místa dopadu bude v řádu kilometrů) je použití klasických výbušnin téměř vyloučené. Nevýhodou takového zbraňového systému ale je ten fakt, že útok nelze provést kdykoliv a musí se vyčkat na příhodný okamžik, kdy dráha družice vede v blízkosti zamýšleného cíle. Jinou možností je nechat explodovat jadernou hlavici ještě před vstupem do hustých vrstev atmosféry; v tom případě by mohlo být jadernou pumou bezprostředně ohroženo území o průměru kolem 300 km a silné radioaktivní záření by mohlo působit až na tisícikilometrovou vzdálenost. Velkým handicapem podobného řešení je, že orbitální puma může být již od startu přesně sledována, zaměřena a případně ještě na oběžné dráze zničena. I takové pokusy probíhaly a poprvé se podařilo zasáhnout družici na oběžné dráze antiraketou Nike Zeus v srpnu 1963 (a případy "sestřelení" umělých družic jsou známy i z poměrně nedávné doby).
Přes řadu nevýhod byly v padesátých a šedesátých letech minulého století orbitální pumy podrobně studovány a vojenské kruhy nechaly rozpracovat dílčí plány k jejich realizaci. V USA se dokonce objevil nápad vypustit na nejrůznější nízké oběžné dráhy stovky jaderných pum, jež by plnily úlohu zastrašovacího prostředku - viz [1]; autor návrhu ovšem opomenul to, že každá družice na nízké dráze dříve nebo později skončí v hustých vrstvách atmosféry a neřešil, co se stane s velkým množstvím radioaktivního materiálu rozptýleného v atmosféře. K uskutečnění (ani k podrobnému rozpracování), a to ani částečnému, projektů orbitálních pum nedošlo a další iniciativy v tomto směru zastavila v roce 1967 uzavřená mezinárodní úmluva, která zakazovala umisťovat zbraně hromadného ničení na oběžnou dráhu kolem Země, a kterou společně s dalšími zeměmi světa ratifikovaly obě tehdejší největší kosmické velmoci - SSSR i USA.
Řadu nevýhod předchozího řešení eliminuje tzv. orbitální střela - zbraňový systém s částečně orbitální drahou letu (anglicky bývá označována jako FOBS - Fractional Orbital Bombardment System, v SSSR se označoval jako SČOT - sistěma častično-orbitalnoj bombardirovki). Jelikož se na tento systém nevztahovala zmíněná mezinárodní úmluva z roku 1967, došlo k několika pokusným letům takového prostředku; ovšem bez jaderné či jiné nálože v hlavici. Princip orbitální střely je takový, že poslední stupeň nosné rakety je po dosažení výšky 100 až 200 km naveden na nízkou orbitální dráhu a kdykoliv v průběhu prvního obletu brzdicí motor navede hlavici na zvolený cíl. Střela tak v podstatě může během několika desítek minut zasáhnout kterékoliv místo na zeměkouli. Velkou výhodou tohoto řešení je, že střela má nižší apogeum než mezikontinentální balistické rakety (střela 200 až 300 km proti asi 1000 km u rakety), čímž se snižuje doba na obranu. Dalším plusem je, že střela může ke svému cíli dorazit z nepředpokládaného směru, kde není dostatečně hustá síť sledovacích prostředků. Kupříkladu střely FOBS vypuštěné ze sovětského kosmodromu Bajkonur mohly napadnout území Spojených států z jihu, tedy z prostoru, kde nebyla přiměřená radarová síť. K prvnímu pokusnému letu, bez jaderné hlavice, odstartovala sovětská orbitální střela pod kódovým označením Kosmos 139 v lednu 1967, poslední byla vypuštěna v srpnu 1971 pod označením Kosmos 433. Jedna z pokusných družic - Kosmos 316 - vinou závady na řídicím systému nesplnila svůj úkol, zůstala na oběžné dráze a zanikla až po 248 dnech letu. Do hustých vrstev atmosféry vstoupila nad územím USA a její zbytky byly nalezeny v Kansasu a Texasu. Rozbor zbytků objektu potvrdil, že se jedná o nezdařený test systému FOBS. Mimochodem na kosmodromu Bajkonur měl operační systém FOBS k dispozici 18 ramp s připravenými nosiči. Na americké straně není znám žádný zdroj, který by svědčil o podobném projektu v USA.
Naštěstí byl rozvoj tohoto typu kosmických zbraní zastaven podpisem mezinárodní dohody SALT-I v roce 1972 a vybudované rampy byly demontována a nosné rakety použity jiným způsobem nebo zničeny.
Třetím typem kosmického útočného prostředku se v šedesátých letech minulého století stal projekt pilotovaného orbitálního bombardéru. Je faktem, že už v roce 1951 vznikl ve společnosti Bell Aircraft Company projekt kosmického bombardéru Bomi, ale teprve projekt X-20 DynaSoar byl podrobně rozpracován a doveden téměř až do realizace.
Program DynaSoar (zkratka názvu Dynamic Soaring) vycházel z bombardéru Bomi a v počáteční fázi se jím zabývala stejná firma. Ale později americké vojenské letectvo vyhlásilo konkurz na další vývoj a na jeho základě pověřila v březnu 1958 dalším vývojem firmy Boeing a Martin. Boeing pracoval na vlastním kluzáku, Martin byl pověřen vývojem nosné rakety. Souběžně s dalším vývojem vlastního stroje se studovaly možnosti jeho využití a dospělo se k těmto variantám použití: kosmický bombardér, prostředek optického průzkumu (americké vojenské kruhy příliš nedůvěřovaly automatickým systémům), kontrola (cizích) a opravy (vlastních) satelitů a prostředek pro dopravu posádek na vojenskou orbitální stanici MOL.
První makety stroje DynaSoar ve skutečné velikosti byla dokončena v roce 1962 a představena v Las Vegas u příležitosti zasedání Air Force Association. V témže roce, 20. září, byla představena i šestice vojenských astronautů vybraných pro tento projekt. Tým tvořili: Albert Hanlin Crews (*23.3.1929), Henry Charles Gordon (*23.12.1925), William J. Knight (*18.11.1929), Russel Lee Rogers (12.4.1928 - 13.9.1967), Milton Orville Thompson (4.5.1926 - 6.8.1993) a James Wayne Wood (19.8.1924 - 1.1.1990). Plány předpokládaly, že k prvnímu pilotovanému letu dojde počátkem roku 1966, kdy rok předtím proběhnou dva bezpilotní lety. Vývoj nového prostředku se ale zpožďoval a rovněž finanční požadavky neúměrně rostly (z prvotních 860 miliónů na 1 miliardu dolarů). V březnu 1963 si americký ministr obrany Robert McNamara nechal vypracovat studii o projektu a jeho výsledkem bylo rozhodnutí o zastavení prací na projektu DynaSoar. Firma Boeing přitom již měla vyrobenu asi polovinu dílů pro první desetikusovou sérii kluzáků a celkem už bylo utraceno 660 miliónů dolarů. Ministr své rozhodnuté oznámil 10. prosince 1963 a k 15. prosinci téhož roku byly všechny práce na projektu DynaSoar zastaveny. Přednost dostala upravená kabina Gemini, ale i tento projekt byl po několika letech, v červnu 1969, společně s vojenskou orbitální stanicí MOL zrušen.
A na závěr ještě jedna novější zpráva: v září letošního roku zřídil Pentagon zvláštní oddělení, které bude odpovědné za vedení bojových operací v kosmu. Podle Bruce Karlsona z NRO je nová iniciativa reakcí Spojených států na množící se nebezpečí z militarizace kosmu.
HLAVNÍ PRAMENY:
[1] W. R. Dornberger: Space as Military Area - in: Aviation Week, 18.9.1961
[2] P. Knap: Kosmos a americké ozbrojené síly - in: Letectví a kosmonautika, ročník 1980, číslo 7
[3] P. Lála, A. Vítek: Malá encyklopedie kosmonautiky, Mladá fronta, Praha 1982
[4] H. Michalski: Kosmos a strategie, Naše vojsko, Praha 1973
[5] K. Pacner, A. Vítek: Půlstoletí kosmonautiky, Epocha, Praha 2008
[6] http://home.earthlink.net/~cliched/spacecraft/fobs.html[7] http://www.lib.cas.cz/space.40/
-----
Příště: Přehled událostí v kosmonautice; plánované zveřejnění: 14.10.2011.
