Kanadská kosmická agentura odstartovala v roce 2008 experiment "Hypersole", který byl zaměřen ke zkoumání změn citlivosti kůže na ploskách nohou.
Astronaut při předletovém "lechtání"
Podnětem k zahájení výzkumu byla poznámka z roku 2007 kanadského astronauta Dave Williamse, který řekl, že během svého kosmického letu v roce 1998 pociťoval v beztíží a krátce po skončení letu mravenčení v nohou. Williams se také zmínil, že podobnou zkušenost má i několik dalších astronautů. Vědci se začali tímto faktem zabývat a při pohovorech s astronauty se mj. doslechli o tom, že při cvičení na běžeckém pásu pociťovali astronauti mravenčení ve chvílích, kdy jejich noha narazila na pás trenažeru. Astronauti během cvičení v beztíži jsou bez obuvi a mají "obuty" pouze ponožky.
Na základě zjištěných fakt začal šestičlenný výzkumný tým z Univerzity z Guelpu (s jedním výzkumníkem z Wilfrid Laurier University) provádět série testů a připravil program výzkumu pro americké raketoplány. Experimentu, který se poprvé realizoval v průběhu mise STS-132 (v květnu 2010) a naposled při posledním letu raketoplánu STS-135 v roce 2012, se účastnilo deset astronautů během tří letů raketoplánů. V beztížném stavu byli astronauti za použití vibračního zařízení lechtáni na chodidlech a během pokusu se dokumentovalo, které receptory jsou ovlivněny beztížným stavem. Informace z plosek chodidel jsou společně s informacemi vestibulárního systému významné pro udržování rovnováhy.
Astronauti byli "lechtáni" nejen při vlastním kosmickém letu, ale také asi 20 až 40 dnů před startem a po letu se období lišilo podle toho, jak rychle se organismus každého astronauta přizpůsobil zpětně pozemským podmínkám.
Zajímavé výsledky z experimentu Hypersole nejsou využitelné jen pro kosmonautiku, ale očekává se, že budou využity i pro doplnění stávajících studií zabývajících se procesem stárnutí, který snižuje přenos informací z kožních receptorů. A jedním z důsledků omezeného přenosu informací je i větší výskyt pádu senoiorů při ztrátě rovnováhy.
