Lety do vesmíru byly a jsou stále poměrně nebezpečnou záležitostí. Přestože jsou kosmonauti už v základním výcviku trénováni ke zvládnutí rizikových situací, řadu nebezpečných situací museli zvládnout díky své chladnokrevnosti a v průběhu mise i díky pracovníkům řídicího střediska. A další nebezpečné situace skončily šťastně díky souhře příznivých okolností.
Havárie z 26.9.1983 na Bajkonuru
O nejznámější havarované kosmické misi, která dopadla pro kosmonauty dobře, jsem už psal v článku "Apollo 13 - úspěšný neúspěch". Ale byly i další výpravy, při nichž byli kosmonauti ohroženi.
Už při prvním orbitálním letu Jurije Gagarina v dubnu 1961 došlo k situaci, která nemusela skončit dobře. Při návratu do hustých vrstev atmosféry se od kulové návratové kabiny s kosmonautem neoddělil přístrojový úsek a způsoboval přetáčení a houpání kabiny, která tak nesměřovala do atmosféry tepelným štítem vpřed. Pokud by návratová kabina nemířila dopředu částí se zesílenou vrstvou tepelné ochrany, mohlo to způsobit prudký ohřev a destrukci celé kabiny. Naštěstí se ale kabel, jenž spojoval přístrojový úsek s kabinou, při vstupu do vysokých vrstev atmosféry přepálil a kabina se díky konstrukci správně natočila k návratu.
Rovněž první americký astronaut John Glenn při svém orbitálním letu v únoru 1962 měl nejrůznější potíže, jež ho provázely v podstatě po celý let. Nejzávažnější z nich byla indikace kontrolních přístrojů, že se předčasně oddělil tepelný štít. Tepelný štít z beryllia chránil kosmickou loď při návratu do hustých vrstev atmosféry. Glenn proto při návratu na pokyn řídicího střediska neodstřelil brzdicí rakety, protože pásky držící rakety ve správné poloze současně poutaly i tepelný štít. Průlet horními vrstvami atmosféry byl provázen ohnivými efekty způsobené hořícími brzdicími raketami, ale kabina s kosmonautem bezpečně dosedla do Atlantiku. Jak se zjistilo po přistání, tepelný štít byl ve správné poloze a porucha byla buď v senzorech, které kontrolovaly polohu štítu, nebo na kontrolním panelu řídicího střediska.
Další nebezpečné situace se objevily při letu kosmické lodi Voschod 2 v březnu 1965. První kritickou situací byl návrat kosmonauta Alekseje Leonova z výstupu do kosmického prostoru. Skafandr kosmonauta (polotuhé konstrukce) se "nafoukl" více, než konstruktéři předpokládali, a Leonov musel riskantně snížit tlak ve skafandru tak, aby se vešel do průlezu výstupní komory. Pozdější rozbory ukázaly, že kosmonaut snížil tlak natolik, že byl na hranici ohrožení života. A následující den postihla loď další nehoda - ukázalo se, že automatický systém řízení přistání vypověděl službu. Velitel mise Pavel Beljajev proto při následujícím obletu musel loď navádět k přistání pomocí ručního řízení, a protože zahájení návratového manévru a průlet atmosférou neproběhl přesně, přistála kabina daleko od plánovaného místa. Kosmonauti tak museli přežít mrazivou noc v tajze (některé zdroje uvádějí: "obklopeni vlky") a teprve další den byli vrtulníkem odvezeni.
Rok 1966 přinesl nebezpečnou situaci pro americkou kabinu Gemini 8. Astronauti Neil Armstrong a David Scott jako první uskutečnili spojení dvou umělých těles na oběžné dráze. Krátce po spojení se stupněm Agena se ale soulodí začalo prudce otáčet a astronautům se nedařilo rotaci zastavit. Proto situaci řešili okamžitým oddělením od Ageny, neboť se domnívali, že rotaci způsobilo zatím nikdy nevyzkoušené spojení dvou kosmických těles. Kabina s astronauty ale rotovala dál a zastavit se ji podařilo až při použití trysek používaných pouze k natočení kabiny před vstupem do atmosféry. Zde řídicí středisko znepokojilo to, aby v těchto motorcích bylo dostatek paliva pro orientaci kabiny před vstupem do atmosféry. Naštěstí byla zásoba paliva dostatečná a předčasný návrat Gemini 8 už proběhl normálně.
Další havarijní situace nastala v roce 1975 v průběhu navádění kosmické lodi Sojuz na oběžnou dráhu. Při vzletu se předčasně oddělil druhý stupeň, a protože jeho motor byl stále v chodu, bylo nebezpečí zničení kabiny s kosmonauty Vasilijem Lazarevem a Olegem Makarovem. Kosmonauti aktivovali záchranný systém, který "odtrhl" kabinu s kosmonauty od zbytku lodi a rakety a po odletu do bezpečné vzdálenosti se uvedl do činnosti padákový systém. Kabina pak přistála obvyklým způsobem.
Záchranný systém lodi Sojuz zachraňoval kosmonauty také 26. září 1983. K havárii došlo krátce před startem: záchranný systém byl tentokrát spuštěn automatickým systémem; krátce po odletu kabiny Sojuz raketa na rampě explodovala. Kosmonauti v kabině přistáli asi 3 km od startovní rampy. Při iniciaci záchranného systému jsou kosmonauti krátkodobě vystaveni přetížení až 22 g.
S kosmickou lodí Sojuz je spojena i poslední havarijní situace, o níž se zmíním. V dubnu 1979 odstartovala kosmická loď Sojuz 33 s kosmonauty Nikolajem Rukavišnikovem a Georgi Ivanovem z Bulharska. Druhý den letu se zjistilo, že došlo k poruše hlavního motoru, který zajišťuje manévrování (naplánováno bylo spojení se stanicí Saljut 6) a zbrzdění před návratem na Zem. Kosmická loď proto musela okamžitě zahájit návrat a pro zbrzdění byl použit záložní pohonný systém, o němž se někteří specialisté domnívali, že může být také poškozen. Systém fungoval správně a kosmonauti, i přestože sestup probíhal po balistické křivce, přistáli živi a zdrávi.
