Při výběru prvních kosmonautů byl na americké i sovětské straně preferován perfektní zdravotní stav a výběrová kritéria nepřipouštěla žádné odchylky od všeobecně uznávané normy. Další kriteria byla důležitá, ale méně podstatná.
První lety do kosmu vyžadovaly od svých účastníků vlastnosti vojenských pilotů a zkušebních letců. A pro výběr bylo předností létání u stíhacího letectva - tam musel letec samostatně hodnotit měnící se situaci a reagovat na nepředvídané události. První kosmonauti byli vystaveni značné fyzické zátěži a působila na něj nejistota, která pramenila z poměrně vysoké pravděpodobnosti možné katastrofy. Pro připomenutí: před startem Jurije Gagarina byla "spolehlivost" nosné rakety Vostok na 40 procentech, tj. více než každý druhý pokus nebyl úspěšný! Jiným obávaným a v době prvních pilotovaných letů neprozkoumaným nebezpečím byla možnost srážky kosmické lodě s meteority (dnes větší nebezpečí představuje na drahách kolem Země "kosmické smetí" - o něm připravuji příští článek). A při vědomí nebezpeči vzniká u člověka stav, kdy se probouzí instintivní jednání a schopnost uvažování se podstatně snižuje. A proto už při výběru vhodných kandidátů pro první let dostali přednost piloti chladnokrevní a emocionálně stabilní. Kosmonauti tedy museli snášet vědomí reálného nebezpečí náhlé smrti s klidem a bez depresí, jež by mohly nahlodat jejich psychiku. A že s tímto rizikem kosmonauti počítali svědčí i výrok amerického astronauta Virgila Grissoma z roku 1966: "Jestliže zahyneme, nechť se s tím lidé smíří. Děláme riskantní věc... Dobývání vesmíru stojí za riskování života." Ale jiní kosmonauti o svém zaměstnání říkali, že "povolání kosmonauta je práce jako každá jiná, i když snad nebezpečnější, těžší a odpovědnější..."
První kosmické lety tedy byly obtížné především problematikou psychické zátěže a fyzického výkonu; první kosmonauti se příliš nevěnovali řízení lodi, neboť všechno probíhalo automaticky a případné zásahy do řízení se uskutečnily jen v rámci přípravy na budoucí složitější experimenty. Postupně pak byla kosmickým letům věnována řada výzkumů, které se soustředily zejména na reakci lidského organismu na pobyt ve vesmíru a postupem doby se zjistilo, že fyzický zdravotní stav kosmonauta není pro kosmický let nejdůležitější, a do popředí se dostával pohled na psychický stav člověka. Přednost v zařazení do posádek dostávali kandidáti reprezentující tzv. silný nervový typ. Tedy lidé schopní přizpůsobit se novým, neobvyklým situacím, se schopností rozlišovat zdánlivé a skutečné nebezpečí a se schopností překonat strach z prostoru, samoty a odloučenosti. Během kosmického letu je největším zkouškám vystaven právě nervový systém - na přetížení a částečně na beztížný stav lze kosmonauta víceméně připravit (například u prvních amerických astronautů se výcvikem dosáhlo toho, že byli schopni při přetížení 14 G provádět jednoduché úkony). To je naprosto jiný pohled než byl před letem prvních kosmonautů, kdy se odborníci přeli, zda je člověk vůbec schopen let do vesmíru přežít ve zdraví, a to nejen ve smyslu fyzického zdraví, ale i po stránce psychické. Požadavky na fyzickou kondici nejsou nyní tak extrémní, což ukázal kupříkladu druhý let prvního amerického astronauta na oběžné dráze Johna Glenna, který v roce 1998 absolvoval kosmický let ve věku 77 let. Faktem ovšem je, že při letu raketoplánem jsou kosmonauti vystaveni přetížení maximálně 5 G, zatímco při letu kabin Mercury se dosahovalo při balistickém návratu přetížení přes 10 G.
Pro úplnost: větším nebezpečím než přetížení je pro kosmonauty beztížný stav. Při dlouhodobých letech se beztíží nejvíce projevuje na tělesné a duševní kondici kosmonautů. A velice obtížná je také zpětná adaptace na pozemské podmínky po letu. Ke zvládnutí readaptace jsou proto důležitá každodenní fyzická cvičení na oběžné dráze, přestože je tak krácen čas, který může kosmonaut věnovat jiným aktivitám, především vědeckým výzkumům.
Další významnou okolností pro výběr správného kandidáta je jeho postřeh a smysl pro pozorování. Všimnout si drobných detailů, unikajících většinou pozornosti, je pro kosmonauta velice důležitým faktorem. Dokonalý postřeh byl, zejména při prvních letech do kosmu, neobyčejně významný pro úspěšný průběh celého letu. Ale vysoká rozlišovací schopnost při zachycování podnětů je i dnes pro NASA jedním z psychologických hledisek výběru potencionálních astronautů. Poznávací schopnosti během dlouhodobého pobytu ve vesmíru byly předmětem výzkumu z roku 1998 a ukázalo se, že jedinými narušenými schpnostmi jsou koordinace zraku a pohybu a plnění dvou úkolů najednou. Výzkumníci (Manzey a Lorenz) navíc uváděli, že ke zjištěným změnám došlo zřejmě v důsledku adaptace na minimální gravitaci, než že by se jednalo o duševní poškození jedince. I když postřeh a smysl pro detail lze cvičením na simulátorech rozvinout, základ je u každého člověka předem daný. Mimochodem simulátory nejsou vynálezem "kosmické" éry; už v době punských válek cvičili staří Římané své vojáky námořnímu manévrování a v boji zblízka na nepohyblivých galérách (jakýchsi simulátorech), představujících válečné lodě nepřítele.
Za nejobtížnější součást kosmonautického tréninku považují kosmonauti pobyt v izolační komoře. Kosmonaut Bykovskij kdysi řekl, že pobyt v "komoře ticha" byl pro něho nejtěžší zkouškou. Jurij Gagarin o tomto testu napsal: "...v izolaci bylo nutné strávit i několik dní. Představte si absolutní ticho, neozve se ani hlásek, ani sebeslabší šelest..." A podobné zkoušky, trvající i několik dní, probíhaly i v americkém výcvikovém středisku. Účelem podobných testů bylo zjistit, jak na kandidáty kosmických letů působí přerušení jakéhokoliv styku s jinými lidmi a absence zvukových vjemů. Podle psychologů by takto nepřipraveného člověka mohla při pobytu v kosmické lodi, například při náhlé ztrátě spojení, přepadnout panika. Navíc v dobách prvních kosmických letů nebylo zajištěno během celého obletu Země oboustranné spojení a tak kosmonauti (sovětští i američtí) po část mise neměli rádiový kontakt s řídicím střediskem.
V současné době je důležitou otázkou pilotované kosmonautiky sestavování vícečlenných posádek - jak známo posádka Mezinárodní kosmické stanice má šest členů. V souvislosti s tím se jak v USA, tak v Rusku uskutečnily výzkumy, jejichž závěrem bylo, že kosmonauti vítají u svých kolegů vstřícnost, schopnost komunikovat, vyjadřovat emoce a sdělovat myšlenky. Rusové, kteří mají s dlouhodobými lety největší zkušenosti, došli k závěru, že při sestavování posádek je nutné klást především důraz na sociální a komunikační dovednosti. Z historie je znám případ, kdy se již sestavená posádka (L. Vorobjov, V. Jazdovskij) rozpadla právě z psychologických důvodů a pro let ji nahradila dvojice P. Klimuk a P. Lebeděv.
Závěrem ještě jedna poznámka. Z prvních kosmonautů, jak sovětských, tak amerických, se po návratu stali hrdinové a celosvětově známé osobnosti. Někteří z nich ale nedokázali slávu "ustát" a jejich profesionální kariéra tak skončila. A někteří z nich trpěli dokonce psychickými poruchami a další (více jich bylo na ruské straně) propadli alkoholu. Na druhou stranu ale lety do vesmíru brzy ztratily popularitu a už v době realizace programi Gemini (v letech 1965 a 1966) reagovali mnozí Američané na reportáže z letů: "...dejte už s těmi zatracenými Gemini pokoj!" V srpnu 1967, v době běhu programu Apollo, byly v USA zveřejněny výsledky průzkumu veřejného mínění, který byl zaměřen právě na pilotované lety do kosmu. A podle výsledků tohoto průzkumu pouze 34 % Američanů schvalovalo kosmické aktivity, 54 % bylo proti. Zajímavé bylo, že v případě, pokud by neexistovala "sovětská konkurence", bylo by proti pokračování pilotovaných kosmických letů současným tempem dokonce 60 % respondentů. V podobném průzkumu, uskutečněném o dva roky dříve, v roce 1965 během realizace programu Gemini, se pro pokračování pilotovaných kosmických letů stavělo 45 % dotázaných a proti bylo 42 % (zbytek do sta procent neměl vyhraněný názor).
Velkou mediální "událostí" pak ještě bylo první přistání lidí na Měsíci a úspěšně neúspěšný let Apolla 13; pak zájem veřejnosti prudce upadal a dnes se o pilotovaných letech v nespecializovaném tisku a televizním zpravodajství dozvíme jen zcela mimořádně (když letí do kosmu český krteček, nebo se jedná o poslední let raketoplánu - a o nepilotovaných experimentech se už téměř nehovoří vůbec). V současnosti pilotovaná kosmonautika vzrušuje laickou veřejnost asi tak, jako příprava vědecké výpravy do Antarktidy.
HLAVNÍ PRAMENY:
[1] P. Klimuk: Ve stavu beztíže, Lidové nakladatelství, Praha 1982
[2] J. Liška: Lidská stránka kosmických letů - in: Letectví a kosmonautika, ročník 1970, číslo 2
[3] Z. Nowak: Łamigłówki nie z tej Ziemi, Iskry, Varšava 1971
[4] http://www.portal.cz/scripts/detail.php?id=2922-----
Příště: Historická výročí - září 2011; plánované zveřejnění: 31.8.2011.
