Cíl: Měsíc

Snem lidstva bylo vždy, aby syn Země vstoupil na nedotčenou půdu Měsíce. Bohužel tento úkol není jednoduchý...S. P. Koroljov

Země fotografovaná od Měsíce posádkou Apolla 8

Let na Měsíc se objevoval v literatuře už v dávných dobách - první dochovanou povídkou o cestě na Měsíc je dílo Lukiana ze Samosaty - a později se putování na Měsíc stává častou tematikou. Objevuje se v dílech dávno zapomenutých, ale jsou i knihy, které se stále čtou. Mezi ty druhé patří i ta, kterou před asi 150 lety napsal Jules Verne - Ze Země na Měsíc. Román poprvé vyšel v roce 1865 a neztrácí se ani mezi moderními díly sci-fi. Verne dokázal zaujmout spojením vědy a fantazie čtenáře všech věkových kategorií, zejména ale mladé čtenáře.

Ostatně řada významných průkopníků raketové techniky a kosmonautiky ve svých životopisech uvádí, že jedním z největších impulzů, které je nasměrovaly na profesní dráhu, byla právě Vernova kniha o cestě na Měsíc. Bylo tomu tak v případě amerického pionýra raketové techniky Roberta Goddarda, německého inženýra Hermanna Obertha, ruského konstruktéra raketových motorů Valentina Gluško, německého konstruktéra raket Wernhera von Brauna a řady dalších. V. P. Gluško, zakladatel ruské školy raketových motorů, byl Vernovou knihou ovlivněn tak, že se již od svých 13 let (od roku 1921) začal zabývat raketovými motory. A později byl u zrodu kapalinových raketových motorů, které se staly základem prvních sovětských kroků do vesmíru. A Hermanna Obertha přivedla četba Vernovy knihy k raketové technice v roce 1912, kdy mu bylo necelých 18 let. Von Braun, který také přiznával inspiraci Vernovým románem, svoji první práci z oblasti raketové techniky vydal v roce 1929, kdy mu bylo 17 let. Von Braun se také podílel na přípravě skutečného letu na Měsíc a přispěl tak k přetvoření snu ve skutečnost.

K W. von Braunovi ještě jedna poznámka: v roce 1958 prohlašoval, že raketa, která vynesla první americkou družici je schopná dopravit do vesmíru i člověka a do osmi let je možné připravit techniku pro cestu člověka na Měsíc. Nově vzniklý NASA ale nebral podobné úvahy vážně a teprve v listopadu 1959 se začal takovými návrhy zabývat. Podle předběžného programu by vyvrcholením takového programu byl oblet Měsíce kosmickou lidí s lidskou posádkou v roce 1970. NASA na projektu dále pracoval (pomalu, ale jistě) a v červenci roku 1960 se tak zrodily základní rysy programu Apollo.

Nejvýraznějším startovacím výstřelem pro program letu na Měsíc se pro Američany stal let prvního kosmonauta, ruského pilota Jurije Gagarina. Už den po Gagarinově letu, 13. dubna 1961, údajně prohlásil tehdejší americký prezident: "Neexistuje důležitější věc než let na Měsíc." O měsíc později, po poradách s odborníky na techniku i finance, v Kongresu vyhlásil Americký útok na Měsíc:
"Věřím, že tento národ si může vytýčit za cíl přistání člověka na Měsíci a jeho bezpečný návrat na Zemi před koncem tohoto desetiletí..."

Nejdříve se diskutoval způsob letu k Měsíci. Ve hře byly tři varianty letu:
první uvažovala přímý let na Měsíc - pro ten ale nebyl k dispozici dostatečně silný nosič a vývoj superrakety se jevil jako příliš složitý (tuto cestu si vybral Sovětský svaz a na neschopnosti postavit superraketu N1 jeho celý měsíční program ztroskotal);
druhá varianta předpokládala techniku setkání dvou částí měsíčního korábu na oběžné dráze kolem Země - proti této variantě stála opět složitost a náročnost na čas (podobná operace nebyla nikdy vyzkoušena a setkání nepilotovaných těles na oběžné dráze a sestavení velké konstrukce by si vyžádalo hodně času při testování);
třetí variantou byla technika setkání na oběžné dráze kolem Měsíce, kdy by od mateřské lodi odletěl výsadkový modul, který by na Měsíci přistál a poté by se opět připojil k mateřské lodi, v níž by se kosmonauti vraceli zpět na Zemi (rizikem této varianty je složité manévrování daleko od Země, bez možnosti kontroly pozemním střediskem).

Americká kosmická agentura nejprve o poslední variantě ani nechtěla uvažovat, ale veškeré rozbory ukázaly, že právě tato varianta má největší naději na úspěch v určeném časovém horizontu. Na podzim 1962 se tak projet, nazvaný Apollo, rozjel a v téže době zahájila skupina kolem von Brauna konstruovat nosnou raketu Saturn 5.

Přes počáteční potíže se podařilo program Apollo dostat do potřebného tempa a také astronauti získávali letové zkušenosti v rámci Programu Gemini. Naučili se manévrovat na oběžné dráze, spojovat kosmická tělesa a prokázat, že člověk dokáže v kosmu pracovat po dobu potřebnou pro let k Měsíci a zpět (Gemini 7 koncem roku 1966 kroužila kolem Země dva týdny).

Současně probíhal podrobný průzkum Měsíce automatickými sondami. V letech 1966 až 1968 přistálo na měsíčním povrchu pět sond typu Surveyor a z oběžné dráhy fotografovaly povrch Měsíce sondy Lunar Orbiter.

Pilotovaná část programu Apollo začala tragickou nehodou Apolla 1, při níž v lednu 1967 v kabině na špici rakety Saturn uhořeli tři astronauti - W. Grissom, E. White a R. Schaffee. Nehoda na čas pozastavila pilotované lety, ale úplně je nezastavila. Ve druhé polovině roku 1968 odstartovali tři astronauti v lodi Apollo 7 na oběžnou dráhu kolem Země a o Vánocích 1968 jsme mohli sledovat let Apolla 8, které se právě na Štědrý den dostalo k Měsíci a přešlo na jeho oběžnou dráhu. Astronauti Borman, Anders a Lovell se tak stali prvními pozemšťany, kteří mohli pozorovat Měsíc vlastními očima z bezprostřední blízkosti.

Měsíc byl nadosah a přistání lidí na něm bylo jen otázkou několika měsíců... O tom ale až někdy příště.