Buran - krok nesprávným směrem

V době, kdy již bylo jasné, že se Buran nedočká dalšího startu, jeho tvůrci prohlásili: "Vyvíjeli jsme mnohonásobně použitelný dopravní prostředek, avšak vyrobili jsme raketoplán na jedno použití."

Přistání Buranu po kosmickém letu

O raketoplánech jako o prostředku pro dopravu nákladů a lidí do vesmíru se v Sovětském svazu uvažovalo již od poloviny 60. let minulého století a doporučoval je i hlavní konstruktér sovětské kosmické techniky Sergej Koroljov. Koroljov v roce 1964 sice hovořil o potřebě vícenásobně použitelné kosmické lodi, ale do dvacetiletého plánu rozvoje sovětské kosmonautiky se podobný projekt neprosadil. Ovšem už na počátku sedmdesátých let se na projektu nového transportního prostředku začalo pracovat.
Vývoj sovětského raketoplánu, přesněji Vícenásobného kosmického systému (mnogorazovaja kosmičeskaja sistěma) - typové číslo 11F35, byl zahájen začátkem roku 1976, kdy už byly známy některé podrobnosti o americkém National Space Transportation System (později přejmenovaném na Space Shuttle Program). Projekt sovětského raketoplánu byl schválen 12. února 1976 usnesením číslo 132-51 a byl přijat společně s projektem raketového systému Energija. Oba programy - raketoplán a superraketa - ale prošly vývojem samostatně; raketa Energija mohla být použitelná jako nosič i pro jiné projekty a také při svém prvním startu 15. května 1987 nenesla raketoplán (ten ještě nebyl dokončen), ale prototyp vojenské orbitální stanice Poljus. Poljus musel být k raketě připojen obráceně, aby mohl využít úchyty konstruované právě pro raketoplán.

Oddělený vývoj nosné rakety a raketoplánu prosazoval zejména tehdejší hlavní konstruktér Valentin Gluško, který tak chtěl získat raketu pro potřeby budování sovětské měsíční základny, ale současně musel vyhovět příkazům nejvyšších sovětských (stranických) orgánů, jež vyžadovaly obdobný dopravní prostředek jaký vyvíjely Spojené státy. Sovětské vedení sice nemělo podrobné informace o možnostech využití amerického raketoplánu, ale samotný fakt, že americká armáda předpokládala využití raketoplánů pro své potřeby byly hlavním důvodem pro vydání příkazu. Tehdejší ministr obrany SSSR to shrnul do věty: "Američané jsou velice pragmatičtí a pokud investují ohromné prostředky do takového projektu, musí vědět, proč tak činí."

V zadání pro sovětský raketoplán byly tyto základní požadavky:
- využitelnost pro vojenské účely, vědecký výzkum a národní hospodářství;
- možnost vojenského výzkumu při využití nákladního prostoru stroje;
- doprava kosmonautů na oběžnou dráhu a zpět na Zemi;
- doprava nákladu na nízkou oběžnou dráhu (30 tun) a zpět na Zem (20 tun).
Tyto požadavky byly zapracovány do úvodního projektu, který byl dokončen v prosinci 1976 a 12. prosince téhož roku byl projekt schválen. Navazoval na předchozí sovětské studie, jež byly zpracovávána již od poloviny šedesátých let. Návrh projektu byl poté zkoumán odbornou komisí, která svou práci dokončila v červenci 1977. Na základě doporučení komise pak bylo 21. listopadu 1977 přijato usnesení vlády 1006-323, kterým se schvaloval technický projekt a na jehož podkladě proběhlo závěrečné zpracování projektu. Definitivní verze byla dokončena v květnu 1978 s tím, že první lety v atmosféře by měly proběhnout v roce 1983. Plán dále předpokládal první orbitální bezpilotní let v roce 1984 a první pilotovaný let se měl uskutečnit v roce 1987 při příležitosti 70. výročí Říjnové revoluce.

Projekt předpokládal, že vývoj raketoplánu bude postupovat po menších krocích a pro jednotlivé fáze budou postaveny části konstrukce. Později budou postaveny hmotnostní a rozměrové makety a nakonec bude postaven letuschopný stroj. Konstrukcí jednotlivých uzlů raketoplánu bylo kolem stovky, dále následovalo sedm zmenšených modelů raketoplánu a poté exempláře pro lety v atmosféře a rozměrové a hmotnostní makety pro další pokusy.

Pro testování technologie stavby raketoplánu, zkoušky jeho agregátů a pro prověrky spolupráce s pozemním vybavením byly postaveny dvě makety v měřítku 1:1 - OK-ML-1 a OK-MT. První maketa OK-ML-1 byla koncem roku 1983 dodána na kosmodrom Bajkonur, kde byla využívána pro prověrku předstartovních příprav v MIK (montažno-ispytatělnyj korpus) a pro vyzkoušení manipulace po přistání. Druhá maketa OK-MT byla dodána v srpnu 1984 a jejím úkolem bylo testování spolupráce palubních systému s pozemními pracovišti, příprava plánu předletové přípravy a poletových operací. S druhou maketou byl proveden celý cyklus předstartovní přípravy až po upevnění na nosnou raketu.

Pro lety v atmosféře byl vyroben speciální exemplář nazvaný OK-GLI, který byl vybaven automatickým zařízením používaným v závěrečné fázi přistání. Pro vzlet a výstup do potřebné výšky byl stroj opatřen čtyřmi turboreaktivními motory. První OK-GLI vzlétl 10. listopadu 1985 a jeho pilotem byl I. P. Volk, vedoucí skupiny zkušebních pilotů, kteří se připravovali na let s raketoplánem. Do dubna 1988 se uskutečnilo celkem 24 letů stroje OK-GLI a při sedmnácti z nich bylo přistání řízeno autopilotem až do úplného zastavení na přistávací dráze. Příprava pilotů pro raketoplán probíhala také na dvou upravených letounech Tu-154, které uskutečnily celkem 140 přistání, z toho 69 v automatickém režimu. Všechna přistání proběhla na letišti kosmodromu Bajkonur.

V srpnu 1983 byl v NPO Energija dokončen drak letového raketoplánu KS-OK pro komplexní statické zkoušky, které od března 1984 pokračovaly zkouškami elektrického vybavení. (Pro zajímavost: do skutečného startu prodělal raketoplán 189 cyklů komplexních zkoušek a 21.168 jednotlivých testů.)

Jediný let sovětského raketoplánu, pojmenovaném Buran, se uskutečnil v roce 1988. 26. října 1988 Státní komise po vyslechnutí zpráv o připravenosti raketoplánu a nosné rakety schválila jeho vypuštění 29. října. Ten den probíhalo vše podle plánu až do 51 vteřin před zapálením motoru, kdy automatika zastavila odpočítávání. Pozdější analýza dat ukázala, že příčinou přerušení startu byl nesoulad dat v systému navádění rakety.
Po odstranění nedostatků byl nový termín stanoven na 15. listopadu 1988. Tentokrát odpočítávání proběhlo bez mimořádných událostí a raketa Energija se s dvouvteřinovým zpožděním zvedla ze startovní rampy. Vzlet a navedení na oběžnou dráhu bylo úspěšné, přestože poryvy větru na kosmodromu dosahovaly 20 m/s. Po více než třech hodinách letu (dvou obletech Země) se Buran přiblížil k letišti na Bajkonuru, na jehož dráze úspěšně přistál. Automatika pracovala velmí dobře: raketoplán dosedl jen devět metrů od středu přistávací dráhy a zastavil se po ujetí 1620 metrů (o 190 m dříve než se očekávalo). Při přistávání foukal protivítr o rychlosti 17 m/s, přičemž automatika byla testována pro rychlosti větru do 15 m/s.

Podle programu měl druhý let raketoplánu v automatickém režimu trvat už sedm dní. Program letu předpokládal automatické spojení s orbitální stanicí Mir a test palubního manipulátoru, A při třetím letu už měl měli být na palubě kosmonauti.

Ale v roce 1991 byl program raketoplánu převeden z působnosti ministerstva obrany k programu civilnímu, kde nedostatek financí způsobil jeho postupné utlumování, až pro rok 1993 nebyly na raketoplán v rozpočtu vyčleněny žádné prostředky. Roskosmos totiž přijal v roce 1992 rozhodnutí o přerušení prací a zakonzervování všech raketoplánů. V té době byl rozpracován i druhý exemplář, který už byl téměř dokončen, a třetí stroj byl hotov asi z jedné pětiny. Přestože program ruských raketoplánů nebyl nikdy zrušen, pomalu zanikl a nikdo se k němu již nevrátil.

HLAVNÍ PRAMENY:
[1] K. Pacner, A. Vítek: Půlstoletí kosmonautiky; Epocha, Praha 2008
[2] T. Přibyl: Triumf a pád sovětského kosmoplánu - in: Svět speciál, Extrapublishing s.r.o., Brno 2009
[3] http://www.buran.ru/htm/history.htm[4] http://www.hvezdarna-vsetin.cz/view.php?cisloclanku=2008110005

-----
Příště: Pilotované kosmické stanice; plánované zveřejnění: 17.12.2011.